Bylo to vidět i dříve, ale po posledních parlamentních volbách už je to zcela evidentní: většina českých médií nedokáže referovat o dění na Slovensku bez předpojatosti. Od většiny českých novinářů se nedovíte informaci, nýbrž hned hotový názor. Jejich, osobní, subjektivní názor, který bývá pohříchu zpravidla vydáván za objektivní obraz skutečnosti. Což je mimochodem asi nejhorší choroba české žurnalistiky obecně: směšování a záměna zpravodajství za komentář. A není podstatné, zda se to děje z takzvané dobré vůle, z postranních důvodů či prostě jen tak z hlouposti a nedostatku novinářské profesionality. Na věci samé to nic nemění.

Když se vrátíme zpátky, do časů pozdní federace, najdeme kořen jevu, který se dá zjednodušeně nazvat falešným českým paternalismem. Když se ve Federálním shromáždění vedla pomlčková válka a v Bratislavě už lidé volali „Dost bylo Havla“, většina českých médií na to reagovala zhruba takto: Slováci jsou ve vleku fanatických nacionalistů, českým úkolem je zbavit je této zátěže, přinést na východ od Moravy demokracii. To však lze jedině ve společném státě, kdy skrze rozpočet dohlédneme na to, aby se to menší a méně schopné Slovensko hezky snažilo vyrůst do českých vzorů. Proto byla mediální odezva na rozdělení státu tak masivní, tak jednotná a tak emocionální. Místo toho, aby žurnalistika odrazila obecné uspokojení lidí, že ke vzniku dvou samostatných republik došlo tak věcně, klidně, civilizovaně, dohodou, ne sporem, jitřili novináři plané vášně a obviňovali příslušné politiky - v Čechách především Václava Klause, že tento neodvratný proces dotáhli do úspěšného a v důsledku oběma stranám prospěšného konce. Tady někde ztratila česká žurnalistika schopnost psát a mluvit o Slovensku nestranně. Když ta plejáda skutečných nebo domnělých intelektuálů v médiích seznala, že svým křikem dějiny nezvrátí, přeorientovala se do pozice učitele, karatele a kazatele pravých pravd. Dala sama sobě právo vynášet soudy o věcech, o nichž věděla čím dál tím méně. Protože když novinář nestuduje podrobně a bez předpojatosti realitu, její souvislosti, příčiny a dopady, nesmí vynášet žádné soudy. Říkejte to však českým novinářským všeználkům!

Od rozdělení federace bylo vše slovenské nahlíženo pokřiveným českým mediálním drobnohledem. Vlády Vladimíra Mečiara i Mikuláše Dzurindy toho jsou názornou ukázkou. Český novinář ani na vteřinu neskrýval své antipatie vůči prvnímu a sympatie k druhému. Přitom, po pravdě řečeno, Mečiar přišel ke špatné mediální pověsti v Čechách zprvu jaksi zástupně: vyjídal novinářskou nechuť k Václavu Klausovi, s nímž byl jednoduchým novinářským střihem identifikován jakožto spolutvůrce rozdělení státu. Stejně primitivně přišel k českým mediálním sympatiím Mikuláš Dzurinda. Českému žurnalistovi prostě zpravidla stačí, že Dzurinda je „ten proti Mečiarovi“. A basta.

A dost podobně se to má i s českým mediálním pohledem na dnešní slovenskou vládní koalici. Nejen že v ní znovu usedli Mečiarovi lidé, ale to hlavní je, že „jsou proti Dzurindovi“. A názor je hotov. Teď už ho jen dostatečně často a dostatečně usilovně vtloukat do hlav českých čtenářů, diváků a posluchačů. Vytvořit jim v hlavách ikonu, která při pouhém poklepnutí zasignalizuje: tento na slovenské politické scéně je dobrý, tento špatný, tento je demokrat, tento není. Přičemž tato mediální masáž poněkud zapomíná upřesnit, jak vlastně chápe slovo demokracie, podle čeho ji pozná, jaká kritéria užívá pro její přidělování či odnímání tomu či onomu. Pak vás ale nutně napadá jediné vysvětlení. Demokracie je to, co český novinář nazve demokracií. Je sám sobě měřítkem a klíčem.

Když se pak začtete do českých novin na stránce, kde se reportuje o Slovensku, hned lépe rozumíte tomu, co a proč je psáno. Pár příkladů za všechny obdobné. V ústředním deníku, který se považuje za liberální, podrobil redaktor kritice fakt, že do funkcí státních tajemníků řady slovenských ministerstvech byli jmenováni lidé zastupující nové členy koalice, především SNS a HZDS. Redaktor věnoval značný prostor informacím, že tento státní tajemník byl v minulosti obviněn z nelegálního dovozu exotické fauny. Tato státní tajemnice zase dříve žila se známým zbohatlíkem. A třetí státní tajemník pro změnu doznal, že jiného zbohatlíka osobně zná. Což suma sumárum jsou pro českého redaktora fatální zjištění opravňující jej k závěru, že se slovenská vládní koalice chová veskrze podezřele. Jenomže: milý novinář si nedal ani gram práce, aby méně obeznámenému čtenáři svých novin vůbec vysvětlil, co je to za funkci, ten státní tajemník (v Česku ji nemáme), jaký má vliv, jaké pravomoci, je-li to funkce politická či manažerská, a tedy zda náhodou tento novinář prostě jen nevíří bouři ve sklenici vody. Pak se ptejme, co jej k tomu vedlo.

Druhý příklad: komentář v jiném českém listu se pozastavuje nad tím, jak je možné, že nový premiér Robert Fico sliboval před volbami, že zruší rovnou 19% daň z příjmu, a dnes, pár týdnů po volbách, vláda mírně ustupuje a mluví o daňové diferenciaci například prostřednictvím různého nároku na odečitatelné položky. Jiného českého kritika zase zneklidnil fakt, že slovenská vláda, v níž zasedla jako jedna z koaličních stran strana průkazně a programově národovecká, zároveň proklamuje neztenčenou vůli pokračovat v evropské integraci, a to až po stanovení pevného data přijetí eura. Jak je toto nožné, ptá se český novinář?

Pro jistotu nijak zásadně naši novináři nehodnotí skutečnost, že navzdory etnickému neklidu mezi Slováky a Maďary a navzdory účasti Slotovy SNS ve slovenské vládě tato vláda se nijak neexponuje ve prospěch „národní“ noty, naopak s plnou vervou se od pouličních událostí distancuje a donekonečna opakuje, že s xenofobií a nacionalismem nemá nic společného. To je rozpor mezi dojmy a pojmy tak zásadní, že je zcela mimo analytické schopnosti průměrného českého novináře. Proč? Protože to nabourává jeho předsudky, z nichž se rozhodl po volbách (a vlastně už před nimi) budovat české veřejné mínění. Slovenská realita se zkrátka odmítá chovat podle toho, jak si ji jednoduché modely v hlavách českých novinářů představují.

(Psáno pro Česká média)