Události, jimiž žije dnešní český tisk, když referuje o Slovensku, by se daly shrnout do prosté věty: na Slovensku panuje rasismus, namířený proti Maďarům, a může za to Slota. To je přesně typická věta, v níž je náznak pravdy a balast efektní nepravdy smíchán v bulvárním šejkru tak, aby to při čtení čtenáře na první pohled vtáhlo do děje jako americký akční film. Co na tom, že některé postavy jsou větší nebo důležitější než ve skutečnosti. Co na tom, že událost sama je zvětšena optikou zvící Humboldtova teleskopu. Hlavní je akce, děj a možnost obdařit jednu ze stran situace plnými diváckými sympatiemi.

Co to přesně znamená na pozadí národního vření na Slovensku? Například toto:
Česká média přinášejí obrazy jevů, ale pranepatrně se zamýšlejí nad příčinami. Ano, je pravda, že vzájemná afinita Slováků a Maďarů má kolísavou úroveň, nikdy úplně nepřekypovala vzájemnou láskou, občas byly na pořadu naprosto radikální střety. Dávný příběh o životě v područí Maďarů dosud páše na slovenské mentalitě své, stejně jako určitá nenaplněná ambice Maďarů sehrávat významnější geopolitickou roli, například i tím, že vrátí do hry velkouherskou myšlenku. Ve kterých českých novinách jste si mohli přečíst důkladnou historickou analýzu vzájemného vztahu Slováků a Maďarů? Ruku na srdce – kdo z dnešních českých novinářů tuší, co byl Trianon? A kdo se vyzná ve zdánlivě ospalých, ale uvnitř neobyčejně zajímavých a pro vývoj Evropy klíčových dějinách Rakouska-Uherska 19. a počátku 20. století? A to snad už ani nepřipomínejme mnohasetleté dějiny Uherska jako strategického hráče mezi Západem a Východem, jeho hrdé tradice i mentalitu. Dnešní neklid na Slovensku (ale též v ulicích Budapešti, nezapomínejme!) se nezrodil včera, má hluboké kořeny. Bez jejich poznání ale nemáme právo hodnotit současné události.

Napsat dnes, že Slováci jsou xenofobové a z národních pozic útočí na Maďary, je stejně hloupé, jako tvrdit, že viníkem tohoto stavu je Ján Slota, primátor Žiliny, předseda vládní SNS, člověk, který si svým neomaleným vystupováním a rétorikou vskutku mnoho let říká o nálepku nacionalisty. Říkat, že za maďarsky mluvící studentku zmlácenou tupými skinheady se slovenským křížem na čele může Slota, je stejný nesmysl, jako kdyby někdo řekl, že za afrického studenta, zavražděného před lety pražskými ožraly s holou lebkou, může tehdejší premiér Miloš Zeman, jehož rétorika taky nebyla dvakrát vybraná a politicky korektní. To je prostě účelové směšování aktuálních politických zájmů a animozit s procesy, jejichž kořeny, jak bylo řečeno, jsou mnohem hlubší, než aby na ně nějaký Slota nebo Zeman vůbec dosáhl. Slota může řečnit (pod vlivem omamující davové hysterie a možná ještě něčeho tvrdšího) o tom, jak s tanky vtrhne do Pešti a vymlátí Maďary. To je věta stejně tak pitomá, jako prázdná a potenciál její nebezpečnosti a schopnosti vyvolat národnostní konflikt je nulový. Ten konflikt je zasazen v národní paměti obou národů, a jak jsme viděli v mnohem tragičtější podobě na válce na Balkáně před patnácti lety, jistý typ historických křivd nebo kolektivně sdílený pocit, že to byly křivdy, umí prorůstat skrze věky a generace. S tím nemá smysl nějak inženýrsky bojovat. To má smysl jen osvětově vysvětlovat a věřit, že stejná většina jako doposud to bude chápat a nenasedne na ty tanky a nerozjede se na Budapešť.

Vedlejším, skrytým důvodem, proč se v českém tisku referuje s tak bezpříkladnou sympatií k Maďarům a s takovou zavilostí vůči Slovákům (jako domnělým nacionalistům), může být i dlouho dřímající české téma odsunu Němců po květnu 1945. To se vrací jako bumerang stále a průběžně, posilováno aktivitou sudetoněmecké kanceláře, kterou v Praze před nedlouhým časem otevřel europoslanec a šéf sudetoněmeckého Landsmannschaftu Bernd Posselt. Téma tzv. Benešových vysídlovacích dekretů (jako následku dohody mocností o vyčištění středu Evropy od možných národnostních ohnisek budoucích válek) nám stále do hry vracejí někteří novináři jako memento jakési historické české viny, za kterou bychom se měli nejen kát (za zločiny, které při odsunech proběhly, se česká reprezentace omluvila mnohokrát a bude to činit vždy, protože to prostě zločiny byly, a to bez ohledu na citlivé historické kontexty), ale za které bychom měli kolektivně národně pykat (třeba předáním třísetmiliardového sudetoněmeckého majetku domnělým bývalým majitelům). Tady můžeme také hledat zdroj aktivity takových českých novinářů, kteří hájí sudetské restituce, zrušení dekretů a prolomení restituční tečky. A je tedy i možné, že bychom se per analogiam dobrali i nějakých méně viditelných kořenů, proč média o konfliktů Slováků a Maďarů referují právě takto, s takto rozloženými sympatiemi – a zájmy. Možná i proto se v Praze tolik bojuje za Budapešť.

(Psáno pro Česká média)