V předchozím článku s tímto titulem jsem psal, že mnozí čeští novináři mají hloupý zvyk: přisvojují si právo posuzovat svýma (českýma) očima slovenskou realitu, rozdávat nálepky, co je dobré a zlé, co je mravné a nemravné, co je přípustné a co nikoli. Chovají se přesně podle pravidla: čím hůře, tím lépe. Čím podezřeleji se jim jeví dění na Slovensku, tím ostřejší pero vytáhnou. Čím méně rozumějí tomu, co se na Slovensku děje, tím jsou arogantnější a nesmlouvavější ve svém hodnocení. Tato teze stojí za podrobnější sondu a pár nových příkladů z posledních dnů.

Obzvlášť dobrou příležitost ke svému karatelství novináři ucítili po nedávných parlamentních volbách, v nichž na Slovensku zvítězila po letech vládnutí liberálů – jednoznačná levice. Českému, tedy zahraničnímu, novináři by slušelo věc posoudit asi takto: Jde o vcelku logický vývoj, i když se mnoha lidem na Slovensku nemusí líbit. Sinusoida voličských sympatií se přehoupla přes osu do opačného pole. Lidé u moci byli dosti okoukaní, vyvstala poptávka po změně. A té zpravidla, jak o tom učí všechny učebnice politologie, dokáže vyhovět nejlépe strana, která si příliš neláme hlavu s plněním svých předvolebních slibů. Zejména ne s tím, zda na ně bude mít dostatek financí, zda národní hospodářství už je natolik výkonné, aby si mohlo ten či onen sociální luxus dovolit. To jsou prosté počty, na jejichž konci bylo zvolení strany Směr Roberta Fica do čela Slovenska na příští roky. To, že se Fico spojil s těmi partnery, s nimiž je dnes v koalici, tedy s národovci Jána Sloty a ideově nečitelným, zato pragmatickým HZDS Vladimíra Mečiara, je v řádu věcí. Jen politické subjekty se sníženou laťkou citu pro zodpovědnost a maximální touhou po návratu k vlivu, od něhož byly po léta odstrčeny, jsou nakloněny uzavřít mocenský pakt bez dlouhých okolků a za poměrně nízkou politickou cenu. Fico jednoduše uzavřel politický obchod sezóny.

To všechno jsou víceméně objektivní fakta. Z nichž ještě neplyne nic osobního. Dokonce z nich ani nelze vyčíst, zda nastoupená cesta bude Slovensku k užitku, či naopak je povede do pekel. Není z toho zřejmé, zda hospodářství s utuženou daňovou dirigencí, vyváženou rozmanitými sociálními bonusy a úlitbami, povede k fiskální kázni či neřízenému rozhazování a strmému růstu zadlužení země dovnitř i ven. Není zdaleka jasné, zda ministři Ficovy vlády budou do svých kroků promítat ty části předvolební rétoriky, které se bezprostředně netýkaly řízení země a tvořily spíše předvolební slovní folklór mající za cíl upozornit na produkt nabízený voličům, reklamní nátěr, který se v žáru vládní odpovědnosti sloupe jak pomerančová kůra. O té vládě se toho nedá říci mnoho jiného, než to, z čeho vzešla a jak se zrodila.

Český novinář ale už má jasno i v tom, co tato vláda podnikne zítra, pozítří, za rok, za tři. Český novinář nešetří osobními urážkami, protože slovenský politik je daleko a neohrožuje českého novináře ani pěstí, ani kariérními potížemi. Je to jako plivat z okna na chodce na ulici: zbabělé, nezdvořilé – a kontraproduktivní: zasaženému to neublíží, ale příšerně se naštve.

Tu a tam (docela často) se ale vyskytne případ, že český novinář skrze slovenského politika střílí na politika českého. Hezký příklad poskytuje nedávná lapálie s fotbalem. Na utkání Česko-Slovensko do Bratislavy přijel bývalý i současný český premiér. Socialista Paroubek i pravičák Topolánek. Slovenský premiér Fico chvíli lavíroval, ke kterému z těch dvou se přivine srdečněji – je to přece jen lidský i diplomatický oříšek. S Paroubkem Fica pojí ideová blízkost a společné zážitky z předvolebních bojů, které probíhaly v obou zemích téměř současně a šlo v nich o podobné věci. Topolánek ale dnes je - jako vítěz těch voleb – předsedou vlády, náleží mu tedy s tím spojené zacházení. S jistou neformálností se problém vyřešil. Šlo přece jen o fotbalový mač, tak to jde politika stranou.

Pro české novináře to ale byla živná půda. Jedni se předháněli v obviněních na adresu slovenského premiéra: jak byl nekorektní, že vůbec přijal někoho jiného, než zase premiéra. Druzí (proč nejmenovat Luboše Palatu v LN 11.9.?) byli ještě o krok dál: z mezistátního škobrtnutí vyrobili příběh o dvou hloupých potentátech, Ficovi a Topolánkovi, kteří si – následkem nezájmu o své osoby z okolních zemí – jaksi zbyli navzájem. Jinými slovy: naznačuje se tu, že Česko i Slovensko se stěhují na necivilizovaný Balkán nepatřící do vzdělané a perspektivní Evropy. Což je docela silná káva, i proto, že ji vaří zpravidla ti novináři, kteří nejvášnivěji horují pro utužení eurounijní byrokratické vzájemnosti, pro federální Evropu o více rychlostech, mnoha národních povinnostech a téměř žádných národních právech. Patří do výbavy těchto žurnalistických eurofanatiků osobovat si právo posuzovat, kdo další do Evropy patří, a kdo ne, kdo v ní obstojí mravně a ekonomicky, a kdo zůstane za dveřmi.

To však už není jen nezdvořilost. To je obyčejné kádrováctví, spojené s přihříváním vlastní propagandistické polívčičky, o níž se můžeme jen dohadovat, zda je odněkud objednaná, nebo konaná jen z vlastní iniciativy příslušného žurnalisty. Na výsledku to nic nemění.

(Psáno pro Česká média)