Televize Prima v posledních letech zaznamenala dva docela zlomové trendy. Nejprve prudce vzestupný, to když vsadila na střední proud programu – a diváka. Uvedla soap-operu Rodinná pouta a vlastně odstartovala dnes už poněkud nezvladatelnou inflaci původní seriálové produkce. Rodinná pouta zvedla Primu do vyšších příček sledovanosti a potvrdila její místo jako formátu „family channel“.

Vzestup byl podepřen náhlým úspěchem reality show VyVolení, která drtivě potřela obdobnou show Big Brother běžící v konkurenční Nově. S tímto úspěchem ale přišel také první a asi i zásadní omyl. Jestli si někdo maloval, že VyVolení jsou zárukou pro příští časy a jejich úspěch bude zopakován každým dalším klonem tohoto pořadu či formátu, byl na osudovém omylu. VyVolení shrábli bonus novosti (nic podobného tu do té doby nebylo) – podobně jako předtím (na Nově) první řada pořadu Česko hledá superstar. Nutně po zvědavosti muselo přijít vystřízlivění. Druhá řada VyVolených (podobně jako Superstar) zdaleka nedosáhla úspěchu řady první. Nadto onen úspěch VyVolených byl dán i tím, že Big Brother byl obsahově ještě mnohem plytčí a nezajímavější, a tak si divák ze dvou podobných formátů vybral ten lépe připravený. To ale neznamená, že podruhé a kdykoli příště usedne u obrazovky tentýž počet diváků. A to byl ten omyl. Na Primě vsadili na další a další „reality shows“ (Bar, Trosečník atd.) tyto pořady u diváka nezabraly. Divák dal najevo, že nechce tento typ pořadu, a to ani kdyby byl v sebelepším balení. Prima to však ignorovala. Vkládala další a další peníze do inovací prohraného formátu. Řekl bych, že především tento fakt je poslední příčinou pádu ředitele Martina Dvořáka.

Spravedlivě je třeba ale také říci, že na jeho místě je těžké být hrdinou. Jak už bylo řečeno, i s rodinnými seriály se na všech stanicích roztrhl pytel. Potíž je i v tom, že ty seriály se sobě navlas podobají a ještě v nich často hraje podobná parta herců, tváře se prolínají ze stanice do stanice, divák, který by seděl pár večerů a snaživě přepínal z Novy na Primu či ČT v době vysílání českých seriálů, velmi rychle by ztratit orientaci, který seriál právě sleduje a na které televizi. V tomto segmentu je přesyceno a vkládat do něj hystericky nové peníze je předem vyhozená investice.

Stejně jako s tzv. reality show. To je formát patřící do jiného prostředí. V Americe jsou desítky, ba stovky soukromých stanic, které vysílají pro relativně malý počet diváků. Jenomže stejných pár desítek či stovek tisíc diváků dobře uživí malou lokální televizi v Texasu, ale velmi špatně celoplošku v Česku.

Prima se nyní rozhlíží – nebo by aspoň velmi usilovně měla – po novém paradigmatu, po nové definici své role na televizním trhu, v čemž jí budiž komplikující situací též pomalu, ale jistě postupující digitalizace a očekávaný příchod nové konkurence, kterou sice můžeme přes naše slavné soudy nakrátko zbrzdit, ale nikoli navždy zhatit. Jednou z možných cest, které před Primou stojí, je návrat k jistotám rodinného kanálu. Ke Komisařům Rexům, Big Benům, rodinným seriálům evropské provenience. To je produkce mentálně relativně blízká našim středoevropským tradicím a kulturním očekáváním. Je to konec konců osvědčený návod, jak dostat k televizím celé rodiny. Nebo se Prima může ubírat zcela protichůdnou cestou, hledat v diverzifikovaném diváckém (a reklamním) prostředí jednotlivé oddělené segmenty (děti, důchodce, teenagery atd.) a ty oslovovat. Pak jí ale hrozí, že bude pro každého trochu, ale pro nikoho úplně. I tuto cestu si Prima už zkusila – a na jejím konci je odvolaný ředitel Dvořák.

(Psáno pro Česká média)