V jedné hře o Járovi Cimrmanovi najdeme zamyšlení nad tím, jak hezky by se bojové debakly, například bitva u Lipan či bitva na Bílé Hoře, vyjímaly v ryze českém cyklu Naše slavné prohry. Autoři si samozřejmě utahují ze sklonu vyrábět i z neúspěchu úspěch a chyby vydávat za přednosti. Jenomže při bližším pohledu tato v podstatě optimistická cimrmanovská teze neplatí. Je to mnohem horší: z úspěchu dokážeme mávnutím ruky vyrobit neúspěch, z triumfu prohru, kterou se navíc ještě chlubíme.

Dobře je to vidět v našich médiích. Není to tak dávno, kdy Valnému shromáždění OSN předsedal český exministr zahraničí Jan Kavan. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o Kavanovi či o OSN, přece jen to byl ojedinělý úspěch české diplomacie. Naše politická scéna zareagovala příznačně: Vláda dala od Kavana ruce pryč s tím, že jeho funkce je jeho soukromá věc, a nechť si platí letenky na zasedání a další výlohy pěkně ze svého. Média se zmohla leda na poštěkávání zhruba v tomto duchu: je-li možné, aby tento orgán měl v čele Kavana, pak ani orgán sám nestojí za zlámanou grešli. Česká politická i mediální scéna předvedla ukázku toho, čemu se říká čecháčkovství: lidská malost promíchaná se závistí, nepřejícností a zlomyslností. A navíc zoufalou hloupostí.

Podobný příběh se odehrává před našima očima v těchto dnech. Český president Václav Klaus vystoupil na půdě OSN v rámci debaty o jevu zvaném global warming. Tento klimatický proces je oblíbeným tématem kariéristů, kteří na něm staví svou politickou budoucnost – od Al Gorea po Martina Bursíka. Proti nim stojí řada odborných referencí, které jejich ekofanatismus mírní či dokonce zcela zpochybňují a vyvracejí. Václav Klaus je ale – mimo tuto odbornou scénu - jedinou hlavou státu, která upozorňuje na politické zneužití a dezinterpretaci vědy, která má sloužit jako výtah k moci pro několik jedinců a zároveň jako nástroj omezení občanských svobod a lidských práv všech ostatních. Klaus netvrdí, že se nedějí klimatické změny. Klaus říká, že se věda stává záminkou k sociálnímu inženýrství a výrobě nesvobody.

To samo o sobě by měl být důvod k hodně pádnému zamyšlení nad českým příspěvkem soudobé civilizaci. Dokud Klaus svoje myšlenky o politické rovině debat na téma globálního oteplování vydával v denním tisku nebo knižně, mohli ještě novináři blahosklonně psát o jisté výstřední panovnické zálibě. Jakmile ale Klaus se svými idejemi vstoupil na pozvání OSN na půdu celosvětové (globální) diskuse, je to nejen vážná věc, ale také důvod k hrdosti. Našemu člověku naslouchají mocní celého světa, to se nestává každý den.

To ovšem není nic pro české novináře. Už týdny před Klausovým vystoupením v OSN psali o tom, jak presidentův projev poškodí české zájmy a jak se skrze něj znemožníme. Politici přes média Klausovi vzkazovali, co smí a co nesmí v OSN říkat. A novináři měli žně: kopnout si do Václava Klause je přece tak svůdné.

Klausův projev v OSN odezněl, obsahoval vše, co od Václava Klause známe a co se dalo čekat, že řekne. Navzdory očekávání (a snad i tužbám) jeho domácích politických protivníků a řádky novinářů však Klaus nevyvolal v OSN bouři nevole. Nesklidil pískot, dupání a výkřiky nesouhlasu. Klaus přednesl názor, který je odlišný od toho, jenž je módní. A protože byl podložen argumenty, mohl své posluchače přimět k zamyšlení. Zda z tohoto zamyšlení vzejde nějaký hmatatelný politický nebo mediální výsledek, na to si počkejme.

Což opět neplatí pro české žurnalisty. Jak předvedl Tomáš Jeník v Lidových novinách (26/9/07), skutečnost lze popsat vskutku všemi způsoby. Jeník si vybral tento: Klausův projev byl špatný - už ne pro sám svůj obsah, ale proto, že nevyvolal takovou odezvu, jakou zamýšlel. Nezazněla žádná reakce vyjadřující odpor. „Kontraverzní osobností dne byl s velkým náskokem íránský president Ahmadínežád,“ píše pan redaktor. Co tím chtělo být řečeno? Nejspíše toto: Klausův projev nebyl ani tak důležitý, aby vyvolal nesouhlas. To je ale opravdu sofistika. A mimochodem, srovnání Klause a Ahmadínežáda, který navíc v OSN vystupoval k jinému tématu, je nejen nesmyslné, ale taky dost neslušné. Ale to jen na okraj.

Co z toho plyne? Že stále ještě trpíme nějakým komplexem méněcennosti, který se tu a tam projevuje jako malodušnost a hledání vlastního neúspěchu i tam, kde není. Nevím, zda v Češích tuto vlastnost vypěstovaly stovky let života v habsburské monarchii či desítky let pod vládou komunistů. Faktem zůstává, že je to vlastnost dosti ojedinělá. Když si vezmeme Poláky a jejich unisono odmítnutí mezinárodního dozoru nad parlamentními volbami – to je reakce hrdých lidí. Nebo Slováky, kteří se nechtějí jen tak sklonit před diktátem euroinstitucí, které je ze svého středu vylučují, protože netančí, jak se v Bruselu zapíská. To je postoj, který zasluhuje obdiv. Měli bychom být pyšní, že náš president nemá strach vystoupit i tam, kde ví, že je v menšině, a hlásat názory, které nejsou konformní s hlučnou většinou. A nevydávat triumf za prohru – a naopak.

Mimochodem – médii oslavovaný první polistopadový president Václav Havel byl proslulý tím, že svého času uměl nahlas vystoupit proti většině, která byla nejen hlučnější, ale i neskonale mocnější než on sám. Proč asi naši novináři jednoho presidenta obdivují za stejné vlastnosti, za jaké druhého odsuzují?

(Psáno pro Česká média)