Když se minulý týden objevila výzva k neplacení poplatků u lékaře, postavilo to média či lépe řečeno jejich zaměstnance před delikátní problém. Jak signatáře nazývat? Zavedlo se označení „osobnosti“. Když v těchto dnech čteme nebo slyšíme sousloví „výzva osobností“, automaticky se nám vybaví právě protest proti poplatkům. Nic proti tomu. Ale je to neutrální pojem, který je vhodný do zpravodajství? Záleží na tom, jak si kdo tohle slovo vykládá. Kdo pamatuje minulý režim, nejspíš si vzpomene na klišé „přední osobnosti kulturního a politického života“, kterým se obvykle označovali prominenti. Ti také často něco podepisovali nebo se za něco stavěli. Dnes slovo „osobnost“ (když si odmyslíme druhý, řekněme spíše odborný lékařský význam) označuje nejčastěji celebritu. Zjevně tedy neobsahuje pouhý popis, ale zároveň názor. Člověk XY se někomu může zdát být osobností, ale jinému nikoliv. Schválně přerušte čtení tohoto textu a běžte se podívat sami na sebe do zrcadla. Vidíte v něm osobnost, anebo jen osobu?

Četba novin z posledních dní potvrzuje, že si mnozí tyto nuance uvědomují a s různými odstíny slova pracují. Asi nikoho nepřekvapí, že ve stanovisku přijatém na 17. zasedání KSČM se v této souvislosti hovoří o „předních osobnostech“, deník Právo zase ve zpravodajském textu píše o „části významných osobností“. Helemese, tak už nestačí jen osobnosti, ale jsou hned „přední“ nebo „významné“. Z čehož plyne, že asi budou i nějaké osobnosti „zadní“ nebo „nevýznamné“.

To poněkud nabourává naše původní východisko, které předpokládalo, že osobnosti jsou přední, významné či význačné tak nějak automaticky. Milosrdný je v tomto ohledu deník Haló noviny, který píše o „početné skupině politiků, umělců, akademiků, důchodců, úředníků a jiných osobností“. Podíváme-li se na seznam signatářů, spadá do kolonky „jiné osobnosti“ snad jen autor výzvy Alexandr Kramer, jenž je novinář. Ale zmíněnou formulaci i dle pravidel logiky lze vyložit tak, že osobnostmi jsou všichni důchodci a úředníci. Což je už hezká armáda! Symptomatické je, že deníky považované za pravicové se termínu „osobnosti“ snaží vyhýbat, případně ho používají bez přívlastků. Ale nejčastěji o autorech píší prostě jako o „opozičních politicích, umělcích a úřednících“, což je přesné a korektní. Ale zase moc zdlouhavé - zkuste to dát do novinového titulku na první stranu! Nehledě na to, že i v textu je to často stylisticky neohrabané.

Osobně by se mi líbil termín „osoba“, uznávám však, že jde o slovo zabarvené v opačném gardu. Osoby nejčastěji páchají trestnou činnost a pojí se s přívlastky jako „podezřelé“ či „podivné“. I když ne vždy, například kapacity autobusů či vozů tramvaje se zásadně uvádějí v počtu osob, nikoliv osobností. Asi proto, že ty jezdí spíše vlastními auty nebo taxíky.

V angličtině je to s rozdílem mezi slovy „person“ a „personality“ podobné, i když ve srovnání s češtinou lze pozorovat určitý významový posun. Všimněme si, že časopis Time vyhlašuje každý rok „person of the year“ (tedy od roku 1999, do té doby to byl politicky nekorektní „man of the year“), do češtiny to však překládáme jako „osobnost roku“.

Jiným překladem slova osobnost je „personality“, což znamená člověka, který je známý a něco dokázal. Moc se však v tomto smyslu nepoužívá, a často mívá dokonce i lehce negativní zabarvení.

„Personality“ je známá osobnost, jež není politikem, hercem ani třeba hudebníkem. Obvykle tedy není úplně jasné, díky jakým kvalitám se proslavila. A není slavná moc, protože se pak mluví spíše o celebritě (jako je třeba Paris Hiltonová). Nejčastěji se tedy slovo „personality“ pojí s přívlastkem „televizní“ a označuje tak souborně všechny ty panáky, kteří se objevují na obrazovce.

Seznam českých osobností, které budou od ledna neposlušnými občany, je naproti tomu pestrý a různorodý. Spojuje bojovníky za dobrou věc (viz třeba autor textu Kramer) s těmi, kterým se to zrovna hodí do krámu (tedy hlavně opozičními politiky), i s těmi, kteří svůj podpis pod výzvu berou jako přihlášku do klubu osobností.

Je to klub nový, právě se formující. Už jsme jeden takový měli a byl nejaktivnější koncem devadesátých let a pak v době takzvané opoziční smlouvy. Ať se v těch letech objevila jakákoliv petice či výzva (ať už třeba „Děkujeme, odejděte“ nebo v souvislosti s takzvanou televizní krizí), mohli jsme si být jistí, že pod ní bylo některé ze zhruba stovky stále se opakujících se jmen. Někteří tohle společenství nazývali lehce hanlivě „lobby pravdy a lásky“, to podle názorové blízkosti k bývalému prezidentu Václavu Havlovi.

Teď tu tedy máme novou lobby, nebo aspoň její zárodek. Spojuje je umanutost dobrých a spravedlivých, připravených pomoci nemocné společnosti. Odměnou jim bude dobrý vnitřní pocit. Až třeba taková Věra Chytilová odmítne v ordinaci zaplatit třicet korun za změření krevního tlaku, bude se jistě cítit stejně důležitě, jako když Zdeněk Svěrák přednášel zaplněnému Václavskému náměstí o televizní svobodě slova.

Přivítejme osobnosti mezi námi. A dovolme si parafrázovat odborný termín a konstatovat, že Česko postihlo cosi jako další „porucha osobností“. Slovy starého lékařského praktika však dodejme: „Jen když to není nic vážnějšího.“

LN, 19.12.2007

Autor je novinář