Velký vliv na profesní etiku bude mít rozhodnutí redakce deníku MF Dnes zveřejnit skrytě pořízený záznam rozhovoru premiérova poradce Marka Dalíka s redaktorem zmíněného listu Jaroslavem Kmentou.

Zdálo by se, že česká novinářská obec takové jednání odmítla. Čeští žurnalisté ve většině nesouhlasili s publikací tajně získané nahrávky, protože podle nich neobsahovala žádný důkaz o závažném protispolečenském jednání politiků, o kterých spolu Dalík s Kmentou hovořili. Naši novináři se shodli na tom, že MF Dnes si měla sdělení premiérova poradce ověřit a zjistit, jestli se za ním neskrývá korupce nebo vydírání. Teprve pozitivní odhalení by pak redakci opravňovalo použít skrytě opatřený záznam v odpovídajícím kontextu. Vyplývá to z ankety, ve které se redaktoři deníku Lidové noviny Ondřej Aust a Jan Kubita ptali členů české mediální komunity, zda použití skryté kamery bylo v „případu Dalík“ oprávněné a přiměřené (viz zde).

Z aféry by se tak měla stát epizoda tohoto týdne, která naši žurnalistiku velmi pravděpodobně nijak znatelně nevychýlí z nelehké cesty za etickými standardy.

Šlápnutí vedle (vedle novinářské etiky) se ale dopustil deník s relativně vysokým nákladem, který oslovuje na naše poměry velký počet čtenářů. Dobrá znalost tak širokého publika nejspíš vedla MF Dnes k tomu, aby se dalším pátráním o podstatě Dalíkových výroků nezabývala, a raději je hned zveřejnila. Čtenáři zmíněných novin si patrně o metodách politického vyjednávání myslí své a důkazy o nečistých postupech nepotřebují. Stačí jim náznak nebo domněnka. Síla přesvědčení tvoří skutečnost či silou předpokladu se přetváří realita. MF Dnes stvrdila zveřejněním rozhovoru Kmenty s Dalíkem názor svých čtenářů o prohnilosti české politiky. Očekávání se splnilo, stala se z něj skutečnost – virtuální, neopírající se o fakta, ale to pranic nevadí. Zdá se, že většině mediálního publika jsou informace založené na jisté míře pravděpodobnosti a očekávání bližší než ověřená fakta. Konec konců proto (ale nejen proto) asi slaví redakční politika deníku MF Dnes větší úspěchy z hlediska prodaných výtisků, než jeho konkurenti „svázaní“ profesními etickými pravidly.

Pokud platí, že média nemají své publikum vychovávat, ale poskytovat mu službu, kterou si žádá, pak česká novinářská obec jde za svými etickými pravidly jedním směrem, a větší část veřejnosti s listem MF Dnes cestou o dost jinou. Ačkoli novináři zveřejnění nahrávky rozhovoru Dalíka s Kmentou odmítli a v českém žurnalismu by se tento případ měl stát epizodou, u mnoha občanů spíše zůstane významnou politickou kauzou. Politici to musí přijmout, a protože s touto událostí začnou pracovat jako s realitou, realitou se skutečně stane, a nikoli virtuální, umělou, ale již zcela konkrétní.

Paradoxně pak novináři, kteří se opírají při své práci o prokázaná fakta (jednají eticky), musí se vracet v rozborech politického vývoje k události, kterou dříve odmítli jako víceméně fikci.

Když svobodně rozhoduje většina, rozhoduje i o tom, co je skutečnost a co není. Profesní etika to nakonec zjistí, když si všimne, že sice jde svou cestou, ale je na ní dost osamocená. Používání „operativních postupů“ bez ověřování informací proto bude v žurnalistice stále běžnější, častější a kritika vůči takovým metodám bude slábnout.

(Psáno pro Česká média)