Již potřetí na mediálním nebi zazářila Superstar. Vše jde jako na drátkách. Zpívá se, postupuje se, odchází se, slzí se, raduje se, porota komentuje a rozhoduje, miliony esemesek sviští prostorem, koláče sledovanosti kynou.

Dříve narození si jistě vzpomenou, že v minulosti v televizi podobné soutěže typu „Hledáme nové talenty“ rovněž probíhaly a mnohá pěvecká hvězda, která se ještě dnes snaží popovézt na showbyznysovém kolotoči nebo si užívá zaslouženého odpočinku za zenitem své slávy, začínala v podobné soutěži.

Jistěže nemohu vyloučit vzpomínkový klam, ale mám dojem, že soutěže minulé se od nynější Superstar v něčem podstatném lišily. Zatímco v minulosti na obrazovku předstoupili ti lepší, ti, jejichž výkony by zasloužily spíše trpké pousmání, se na veřejnost nedostali. Možná by to dnes někdo označil na nedostatek vyváženosti, ale lze také hovořit o taktu či ohleduplnosti vůči soutěžícím i vůči publiku.

To Superstar probíhá jinak. Kromě budoucích hvězd program definuje množinu "nezpěváků" jako „hvězdnou pěchotu“, divácké veřejnosti ji opakovaně nabízí a vyzývá k hlasování o tom, kdo je nejhorší či spíše nejsměšnější a nejtrapnější. Jedná se začasté o lidi, jejichž nedostatečná míra sebekritiky je dána nepříliš složitou osobnostní strukturou, případně přinejmenším značně spornou mentální úrovní. A publikum hlasuje a náramně se baví na úkor těchto nešťastníků.

Tato soutěž probíhá téměř po celém světě pravděpodobně s minimálními obměnami, nicméně kreativitě tvůrců v různých zemích se meze nekladou. Onehdy jsem spatřil něco, čemu jsem jen stěží mohl uvěřit. Desítka „nejlepších“ z hvězdné pěchoty kdesi v Holandsku vystoupila pravděpodobně před nějakým fotbalovým zápasem na hřiště. Společně pak všichni před nabitými tribunami na mikrofony „odzpívali“ jakousi píseň doprovázeni amplifikovaným hudebním podkladem Jistěže si tito lidé ve své nezaviněné duševní chudobě zažili svých několik minut slávy. Vřava z tribun byla nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná, ale ti chudáci neviděli to, co jsem viděl já na detailních záběrech z publika. To nebyl soucit, to byla škodolibost. To byla zábava na úkor druhého. Tento druh zábavy nějak nedokážu sdílet.

Pamětníci mi mohou připomenout raný Formanův film Konkurs, kde se v rychlých sestřizích střídají adeptky pěvecké profese značně sporných úrovní. Uznávám, že některé sekvence tohoto filmu jsou značně syrové, ale film v celku určitě není škodolibý.

Setkal jsem se s názorem, že posměch je daní, případně až i „trestem“ za pýchu a nedostatečnou míru sebekritiky nenadaných účastníků soutěže. S tím nedokážu souhlasit. Nezřídka se jedná o lidi, jejichž schopnost sebereflexe je přinejmenším sporná a navíc mi jakákoli škodolibost připadá prostě jako nezdůvodnitelná.

Můžete mi namítnout, že se rozčiluji zbytečně. I Superstar jednou skončí, generál hvězdné pěchoty bude zvolen, na všechno se zapomene a médii se dál povalí veletok skandálů politických i nepolitických, katastrof, vražd, havárií a jiných více či méně šťavnatých událostí.

To je pravda. I na hvězdnou pěchotu se zapomene. Nechci být to, čemu se říká laudator temporis acti – vychvalovatel starých zlatých časů. Takoví se vyskytují ve všech dobách, jsou možná trochu komičtí a vždy říkají, že „za našich mladejch let …“. Každá doba má své. Nicméně mne poněkud děsí, že se v této době škodolibost stává společenskou normou, že je přijímána, že je zveřejňována a podporována. Nějak se s tím nedokážu smířit.