Senátoři vyšli vstříc tlaku médií, která považovala novelu trestního řádu za příliš velký zásah do svobody slova. Konkrétně šlo o kriminalizaci zveřejňování policejních odposlechů. Podle návrhu iniciovaného Markem Bendou z ODS mohli být novináři potrestáni za zveřejnění odposlechů vysokým finančním trestem nebo dokonce vězením.

Proti novele se zvedla nesouhlasná vlna komentářů, sedm šéfredaktorů významných novin a časopisů dokonce senátorům napsalo společný dopis.

To je samo o sobě důležité, protože novinářská komunita v Česku nefunguje. Profesní organizace je slabá, unii vydavatelů novinářské problémy nezajímají.

Bylo potřeba určitého pocitu ohrožení, aby si šéfredaktoři aspoň zatelefonovali a zformulovali společný dopis.

Senátoři kritizovanou část novely vrátili poslancům k přepracování. Je to dobře, protože kriminalizace zveřejňování odposlechů byla od začátku hloupým a zbabělým nápadem. Jestliže je stát neschopný ohlídat své zaměstnance, aby odposlechy nevynášeli, neměl by odpovědnost přenášet na novináře.

Jenže když řekneme A, je třeba říct i B: totiž že v dnešní praxi zveřejňování odposlechů je něco nezdravého a shnilého. Jestliže byli šéfredaktoři schopni se domluvit, když hrozilo přijetí špatného zákona, mohli by se teď shodnout na základních pravidlech, jak lépe se záznamy odposlechů uniklých od policie nakládat.

Zdá se to jednoduché. Odposlech je brutálním zásahem do soukromí občanů. Na návrh policie o nasazení odposlechu rozhoduje soud. Měl by ho povolit jen v případech, kdy jde o závažné trestné činy. Když je někdo podezřelý z krádeže v samoobsluze, policie ho odposlouchávat nebude.

V Česku je problém v tom, že soudci povolují odposlechy bez hlubšího zkoumání a jako na běžícím pásu. Dokládá to jejich množství. Druhým problémem je nízká efektivita. Nahrává to domněnce, že policisté nepřistupují k odposlechům na základě konkrétních podezření a důkazů, ale spíše s nadějí, že nakonec „něco“ vyplave.

To vyplave skoro vždycky. Ale problémem médií se to stává v momentě, kdy je to málo na obvinění. Teoreticky si takovou situaci lze představit. Policie se snaží prokázat politickou korupci, ale z odposlechů vyplynou jiná fakta. Například že dotyčný politik mluví vulgárně, pomlouvá své politické partnery nebo má tajný milostný poměr.

Je ve veřejném zájmu takové informace zveřejnit? Jistě, vždyť ve veřejném zájmu je vše, co se soukromého i veřejného života politiků týká. Ale měla by to média udělat? Nikoliv. Navrhuji použít parafrází známého pravidla o „přiměřené obraně“.

Míra provinění by měla odpovídat brutalitě zásahu do soukromí, jakým soudně policejní odposlech je. Ať média klidně pranýřují soukromí politiků, ale ať k tomu získají informace jinak než z nepovedených policejních akcí.

Média by se měla na ostražitějším a přísnějším postoji k odposlechům shodnout. Vstřícný krok senátorů je k tomu dobrou příležitostí.

MfD, 16.12.2008

Autor je novinář