Dlouho se v Česku neztratilo tolik dětí jako za poslední týden a půl. I člověk nesledující soustavně zprávy musí mít pocit, že policie každou chvíli po nějakém pátrá. Stalo se Česko nepozorovaně a takřka ze dne na den zemí, kde je „nebezpečno“ pro děti? Ale kdepak, to je jen mediální iluze vyvolaná případem pohřešované Aničky z pražských Kobylis. Do hlavních zpráv či na titulní strany dnes editoři – uvědomující si zájem veřejnosti – dávají i zprávy, které by jinak zůstaly spadlé pod redakčními stoly.

Ta věc má i z mediálního hlediska dvě roviny. Tou první je potenciál médií pomoci při hledání a jejich upřímná snaha tak učinit. První den dva po zmizení dítěte má klíčový význam, aby co nejvíc lidí vidělo jeho fotografii. V drtivé většině případů to vede k jeho nalezení nebo aspoň sehnání svědků. V případě Aničky se výrazně zapojily i webové sociální sítě, možná poprvé více než tradiční média. Fotografii ztracené školačky šířili na svých profilech či ve svých statusech například uživatelé Facebooku, výzvu k pomoci při jejím hledání zveřejnily i mnohé webové stránky. Bohužel to v tomto případě k rychlému úspěchu nevedlo.

Druhá rovina mediálního zájmu je problematická, rozhodně aspoň v etické rovině. Média více či méně vkusně parazitují na emocemi nabité kauze a dělají to čistě proto, že jim to zajišťuje větší sledovanost či čtenost. Slogany typu „Médium XY hledá Aničku“ jsou už vyloženě obchodnickým kalkulem, někde na úrovni „speciálů“ o rozvodu celebrit. Cirkusem zneužívajícím zoufalství rodičů je pak zapojení takzvaných senzibilů a podobných podvodníků. Nemá cenu to dotyčným redakcím vyčítat, ostatně je to přesně chování, které vychází se samotné podstaty bulváru.

Ať už samotný případ dopadne jakkoliv, a držme palce, aby dopadl dobře, je logické, že se mediální referování o něm zvrhne v obviňování a ukazování prstem, kdo za to může. Už teď to můžeme pozorovat, stačí sledovat titulky Blesku za posledních několik dní: Policie pátrání zanedbala!, To není možné! Zatím neprohledali Vltavu! či Proč hlídají hranice až teď?!. Pozadu není ani server iDNES: Seznam deviantů Česku stále chybí, mohl pomoci při hledání Aničky. Všichni mají jasno, ředitelka Nadace Naše dítě v Právu zase obvinila policii z toho, že se s žádostí o zveřejnění fotografie Aničky obrátila na média příliš pozdě.

Je vidět, že ani seriózní média se nenechají zahanbit a že jim dnes jejich bulvární sestry jen dramaticky zametají cestu k obecnějším úvahám, třeba o bezpečnosti, míře odpovědnosti (například rodičů a školy) či dopadu civilizačních jevů, zejména nových technologií. Zaznamenal jsem například velké debaty o tom, zda rodiče Aničky byli, či nebyli nezodpovědní, když nechali chodit devítiletou dceru samotnou ze školy. Je to nepřípadné a nevhodné, protože o konkrétních okolnostech nevíme nic, a právě přesná fakta jsou jediným, co může být relevantní.

Neexistuje nic jako přesný návod, kdy můžete dítě pustit samotné na ulici. Záleží vždy na tom, jaké dítě a na jakou ulici. Navíc eliminovat rizika číhající na naše děti v jakémkoliv věku nejde a je třeba vycházet z reálného posouzení situace. Ostatně platí, že ta největší rizika jsou obvykle ta, která ještě neznáme. Takže když se úzkostlivě „pověsíme“ na své potomky, možná tím způsobíme v jejich dospívání a vývoji více škody, než když nebudeme eliminovat tu miliontinu promile, že se jim může – nevíme kdy a nevíme jak – stát něco zlého.

Je dobře, že v médiích zní i hlas rozumu, takže ze zpravodajství jsme se dozvěděli, že Praha je pro děti jedním z vůbec nejbezpečnějších velkoměst na světě, za posledních dvacet let se jich zde ztratily dva tisíce a ze všech těchto případů skončil tragicky pouze jeden z nich. Problém je, že tyto informace zůstávají upozaděny a jsou velmi rychle zapomínány. Ale pokud budeme chtít hledat zobecňující závěry, pak jsou důležitější než emoce z jedné kauzy.

Dobrým mediálním terčem jsou i moderní technologie, takže už jsme mohli číst titulek: Znala únosce z internetu? (Aha!) Jaký byl podklad této zprávy? Nic než blábol nejmenovaného „pražského kriminalisty“. Shodou okolností se v těchto dnech objevily v médiích také výsledky letošní studie o rizicích internetu pro děti v Evropě. ČTK si s nimi poradila vskutku bravurně, a to zprávou s titulkem: České děti patří mezi nejvíce ohrožené riziky na internetu.

Je to velmi, ale velmi manipulující polopravda: v dosud zveřejněném materiálu se pouze píše, že víc rizik číhá v zemích, ve kterých jsou děti na internetu více aktivní, tedy v Estonsku, Litvě, Švédsku a také v České republice. Což je logické, tak jako v zemích s více automobily hrozí větší riziko na silnicích. V dotyčné zprávě končí odstavec s výše uvedenou informací doslova touto větou: „Jinými slovy, používání internetu přináší rizika i výhody, a najít mezi nimi hranici není jednoduché.“

Nehledě na to, že problém dotyčných průzkumů je ve vytváření virtuální reality. Není podstatné, kolik dětí vidělo v posledním roce na webu pornografii a zda to rodiče vědí. Lépe řečeno to není relevantní pro jejich bezpečnost. Jediným směrodatným údajem je případné následující porovnání: kolik dětí se stalo v konkrétní zemi obětí pedofilů v posledních deseti letech a kolik třeba před čtyřicet lety. Pokud to číslo není nyní dramaticky vyšší (a není), pak nejsme na pevné půdě faktů.

Přesně o tom celý tenhle problém je, a to nejen na internetu: o hledání hranice mezi riziky a možnostmi. Jakkoliv je kauza zoufalá a denervující, zkusme tu hranici hledat s chladnou hlavou.

LN, 23.10.2010