Aktuální události ve Šluknovském výběžku znovu otevírají otázku, jak jsme na tom v Česku s rasismem, xenofobií, postojem k jinakosti, a speciálně k romskému etniku. Zde je jedna z možných odpovědí.

Postoj veřejnosti k romskému etniku je do značné míry modelován a formován tím, jak o tomto etniku referují česká média. Přičemž zde možná více než v jiných případech platí, že média mohou uplatňovat vliv jak v pozitivním, tak v negativním smyslu, a velice často dokonce dochází k tomu, že čím více se média snaží vytvořit pozitivní obraz nějaké skutečnosti, události, osoby či společenství, tím horší – tedy právě opačný – efekt dosahují. Má to samozřejmě velice úzkou spojitost s celkovým politickým prostředím a atmosférou ve společnosti.

Romské etnikum bylo v minulosti mediálně tabu téměř zcela. Co se týče období tzv. reálného socialismu, tehdy vládnoucí komunistický režim víceméně nepřipouštěl žádné atypičnosti, minority, nestandardní jevy. Tak bylo z veřejného diskursu vymýceno téma zdravotně postižených (a to jak tělesně, tak duševně), jako by v rozvinutém socialismu nežili žádní vozíčkáři, nevidomí či osoby s mentálním handicapem. Vše bylo zdravé a dokonalé, nic nerušilo celistvý obrázek budovatelů zářivých zítřků. Režim to měl snadné: disponoval cenzurními prostředky.

Jenomže v důsledku toho se podařilo v mentalitě tzv. většinového obyvatelstva vybudovat relativně silný a pevný řetěz předsudků vůči minoritám, včetně xenofobních postojů k odlišným etnikům, což se v 80. letech 20. století týkalo jednak vietnamského etnika (Vietnamci byli tehdy do ČSSR dováženi na manuální práce), tak především etnika romského. Je třeba zmínit, že romské etnikum není zdaleka homogenní skupinou. Ti, kdo se chtějí v problematice trochu více orientovat, jsou schopni odlišit od sebe Romy žijící na našem území dlouhá desetiletí (to se týká zejména Romů usídlených zde po 2. světové válkce), a Romy, kteří byli "importováni" ze Slovenska či regionů ještě jižnějších v průběhu 70. a 80. let. Mezi těmito samotnými romskými skupinami je mnoho odlišností projevujících se zejména mírou ochoty ke kulturní asimilaci s většinovým prostředím. Zatímco pováleční Romové žijí zpravidla na venkově a jsou víceméně homogenní součástí obecní komunity, běžně používají češtinu, pracují a posílají své děti do škol, u Romů přišlých v období normalizace (většinou usídlených ve větších městech) je zřetelně nižší snaha o bezproblémové soužití s okolní společností - menší ochota užívat český jazyk, vyšší míra sociálně-patologických projevů atd.

Média po roce 1989 jako by si po jistý čas (a do jisté míry až dosud) s romskou tématikou příliš nevěděla rady. Na jednu stranu se novináři snaží o aktivistický postoj, který by nepodporoval předsudky vůči této minoritě, na druhé straně zde funguje neblahý jev zvaný politická korektnost. Jakožto "political correctness – PC" se začal tento trend projevovat ve Spojených státech zhruba od konce 60. let – zejména ve vztahu k černošské menšině. Výsledkem masového působení PC jako způsobu sofistikovaného mediálního lhaní je strach nazvat veřejně věci pravými jmény – tak se pro černochy vžil termín Afroameričané, a to i v případech, kdy tito lidé pocházeli třeba z Karibiku a s Afrikou neměli nikdy nic společného. Tato "tichá dohoda" zaplevelila veřejný diskurs a znemožnila dlouhodobě realisticky hovořit o problémech menšin, čímž tyto problémy zakonzervovala a tabuizovala. Je to jen jiná forma toho, co jsem zmínil v souvislosti s obdobím komunistické cenzury.

PC má své přímé dopady i na veřejný diskurs u nás. Tradiční a citově neutrální slovo Cikán bylo víceméně uměle nahrazeno "politicky korektním" slovem Rom, přičemž ani sami Romové toto slovo ve všech případech nepoužívají – je to výraz, jímž své etnikum označují především jeho oficiálnější představitelé – zástupci občanských aktivit, publicisté, někteří umělci. Potíž je v tom, že se zavedením "politicky korektního" pojmu Romové bylo původní slovo Cikáni okamžitě a automaticky naplněno negativním obsahem. Dnes vyslovit slovo Cikán znamená odsudek, nadávku, pohanu. Toto slovo se přestěhovalo do slovníku neonacistů a rasistů. A mohou za to společně média a politici, kteří – snad i v dobré vůli, ale se špatným výsledkem – chtěli romskému etniku prospět.

Mediální obraz Romů je velice často deformován dalším důsledkem PC. V očích médií je při každém mezirasovém konfliktu (kterých naštěstí zatím u nás není tolik, aby bylo možné mluvit o masovém jevu, ale toto množství želbohu narůstá) zpravidla Rom automaticky pokládán za oběť a příslušník majority za viníka. Velké mediální pozornosti (právem) se dostává případům napadení či ohrožení Romů ze strany většinové populace (zejména rasistických skupin), ale téměř žádný mediální ohlas nemají případy opačné, tedy když Rom z rasových důvodů ohrozí či poškodí příslušníka "bílého" etnika. Média se tu zjevně snaží takové případy mlčením skrýt. Potíž je v tom, že takové případy se dějí a veřejnost o tom ví. Pokud ovšem nedostane relevantní informaci z médií, nutně pojme k médiím nedůvěru a hledá si jiné – často jednoduše manipulovatelné – informační zdroje. Takže se tu médiím opět daří docílit pravý opak toho, co zamýšlela. Romům se touto výběrovou informační segregací neprospívá, nýbrž v důsledku škodí. Vztah české veřejnosti k romskému etniku je tak dosud plný předsudků, živených z velké části médii, která neinformují úplně, přesně, pravdivě a vyváženě. Bariéra mezi menšinovou a většinovou společností tak spíše roste, místo toho, aby zanikala.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6