Ke konci roku neodmyslitelně patří novoroční projevy presidenta, a v posledních letech také jejich rozbory v tisku. Někteří novináři pro svá zamyšlení nad svátečními slovy hlavy státu zavedli dokonce bizarní škatulku „recenze projevu“. Často se v nich zabývají nejen obsahem státníkovy řeči, ale i její formou. Jeden žurnalista před časem vyčetl projevům Václava Klause suchý úřední jazyk, neefektní styl, malou literárnost. Naproti tomu vyzdvihl literárnost, efektnost a košatost řečí Havlových. Je to samozřejmě hloupost. Presidentský projev je vzkaz národu a politikům, nikoli umělecký čin. Kdyby to tak nebylo, tak důsledně vzato největšími státníky by byli Fidel Castro – jeho sedmihodinové projevy mívaly prý velký estetický účinek, a Radovan Karadžič – ten své poetické opusy vydává dokonce knižně, ačkoli je hledán půlkou světa pro zločin válečné genocidy.

Tak jinak. Recenzování presidentských projevů je zlozvyk z časů Husákovy, možná dokonce Novotného éry. Z náznaků, zámlk a jinotajů se vyvozovala komplikovaná sdělení o tom, zda bude maso či měna, zda třídní nepřítel bude vězněn či rovnou věšen. Intelektuálové se činili a presidenti řečnili. Je tomu tak dosud. Vždy po odeznění presidentského projevu usednou žurnalisté (dnes oficiálně, v redakcích, dříve zpravidla v samizdatu či prostě v soukromí) ke klávesnicím a dumají, co tím kterým slovem, výrazem, náznakem či metaforou státník myslel. Často nacházejí hlubší význam v tom, co v projevu nezaznělo, než v projevu samotném.

Zvláštní význam tyto novinářské reflexe nabyly po pádu totality, kdy tisk začal konzumovat svou svobodu a uplatňovat vliv na politické prostředí. Možná i neúmyslně či dokonce nevědomky tak sami novináři přispívají k tomu, že novoroční projevy se stávají politickým aktem, nezřídka následovaným rozpady vládních koalic, sérií veřejných urážek a obvinění, slovními či pěstními půtkami v parlamentě.

Ačkoli – vsadím se, že nad svátečním obědem národ vítá spíš usměvavý obličej řečené celebrity, lyrická slova o sněhu a naději, případně příslib rostoucího HDP. Něco takového předváděl třeba právě Husák. S tím rozdílem, že on tehdy bohapustě lhal a všichni to věděli. Vezměte si tu změnu, když teď podobná optimistická slova říká Klaus – a ona je to navíc nad všechna očekávání holá pravda!

Jenomže kam s Klausem a pravdou u našich novinářů. Mnozí presidentovi ve svých recenzích na jeho nejnovější novoroční projev (který odezněl před víc než týdnem, takže je již možné jeho mediální odezvu rekapitulovat) vytkli nedostatečnou bojovnost, pasivitu, nekonkrétnost a apolitičnost, ba dokonce jim chybělo jasnější přihlášení se k ideologii, o níž všichni víme, že je u Klause alfou a omegou. Od novinářů jsme se dověděli, že Klausův projev byl nudný, suchý, prázdný, bezobsažný, a kdovíjaké přívlastky ještě v těch recenzích padaly. No a co, chce se říct?

I kdyby nakrásně měli recenzenti pravdu a presidentův projev byl o něco bezkrevnější než obvykle, jediné, co měli novináři u tohoto projevu posuzovat, je míra, v jaké president dostál své ústavní funkci a veřejné pozici. Zda působil jako státník, a nikoli jako kuloární pletichář. Pokud je odpověď kladná, netřeba dalších recenzí.

Jenomže ty recenze ve své podstatě nejsou ani tak o Klausovi a jeho projevu, nýbrž o svých autorech, o pánech recenzentech a jejich postoji ke Klausovi. Představte si ten povyk, tu kritiku (a oprávněnou), kdyby se Klaus opravdu pustil do svých ideových protivníků nebo do lidí, které na politické scéně nemá rád! Projev by byl hnedle živější, čtivější, zábavnější, možná i literárnější. Ale byl by nepatřičný, a novináři by to jistě postřehli.

Že dnes Klausovi vlastně vytýkají, že přednesl projev správně, podle foršriftu, je zpráva o těch novinářích, ne o Klausovi.

10.1.2006

(Psáno pro server Ćeská média)