Přiznám se, že jsem před časem uvítal oživení „ospale“ působící Rady ČT volbou nových, setrvačností nezatížených členů. Česká televize je jednou z nejvýznamnějších kulturních institucí v Čechách. Programem a především vlastní tvorbou výrazně ovlivňuje kulturní a etické klima ve společnosti. Jak po mnohaletém výzkumu napsal americký teoretik G. Gerbner, televizní program kultivuje recipienta a spolupodílí se na vytváření společenské koheze. Rada ČT by měla reprezentovat veřejnost, posuzovat, zda médium veřejné služby toto zadání plní, případně přinášet vedení ČT podněty a iniciace (aniž by zasahovala do programové nabídky, což zákon Radě neumožňuje).

K mému rostoucímu zklamání si část radních vyložila svou úlohu jako právo na soustavné vyšetřování a hon na vedení České televize, především na generálního ředitele, Petra Dvořáka. Veřejná jednání Rady, která jsem poslouchal, se stávají stále konfliktnější a pro Českou televizi, její zaměstnance i diváky ztrácejí význam. Někteří radní si začali svou roli vykládat v duchu slavného výroku Ch. Darwina: „…jsou jako slepý člověk v temné místnosti, hledající černou kočku, i když tam žádná není.“ (Darwin to píše o matematikovi.) I na diváka kriticky posuzujícího některé programy ČT působí ono „hledání černé kočky“ za každou cenu předpojatě s osobní animozitou vyvolanou vnějšími zdroji.

Posledními v řadě jsou dramaticky prezentovaná obvinění Petra Dvořáka z konfliktu zájmů v souvislosti s jeho akciemi ve firmě GOPAS a.s. (zaknihované akcie jsou pouze jinou formou bankovního vkladu) a veřejně prospěšnou společností Leica Gallery. Zejména druhé obvinění považuji za nehorázné. Členové Rady, kteří ho vznesli, nezmínili ani slovem, že galerie představuje výstavy prestižních světových autorů umělecké fotografie (kupř. Anton Corbijn, Edward Steichen, René Burri, Michel Comte, Andreas Bitesnich atd.) a rozhodně není komerčním počinem. Že jedno ani druhé nesouvisí s programovou náplní České televize jako nejvýznamnější kulturní instituce v audiovizuální oblasti, je soudnému člověku na první pohled zřejmé.

Při poslechu veřejných jednání Rady ČT jsem neslyšel, že by se diskutovalo o problému výše koncesionářských poplatků, která byla stanovena naposled v roce 2008, tedy před třinácti lety. Inflace dle součtu ročních růstů za toto období činila cca 20 %. Logicky se promítala do růstu cen za elektřinu, inovace technického vybavení ČT, mzdových nákladů, honorářů, nájmů, které si pro natáčení stanovují státní a veřejné instituce, zejména v Praze, podle výše, jakou mohou platit zahraniční produkce s mnohanásobně vyššími rozpočty. V těchto položkách nikdo na ČT, jejíž tvorba je proklamována jako služba veřejnosti, ohled nebere.

Za období od roku 2011, kdy se stal Petr Dvořák generálním ředitelem ČT, se přitom rozšířil počet vysílaných kanálů o prestižní kanál pro děti (ČT-D) a exkluzivní kulturní kanál pro minoritní publikum (ČT-Art). V době covidu zareagovala ČT na psychologickou újmu starších ročníků, stresovaných nedostatkem sociálních kontaktů, spuštěním kanálu ČT3 se specifickou programovou nabídkou. Pro děti vznikl s rychlostí respekt vzbuzující pořad UčíTelka doplňující jiné edukativní formy názorností. To jistě není jen zásluha generálního ředitele, nýbrž tvůrčího myšlení a nápaditosti zaměstnanců a externistů. Nicméně jeho zásluhou je bezpochyby vytvoření invenčního prostředí a výběr spolupracovníků; především ředitelů Jana Maxy, Milana Fridricha a Petra Kolihy.

Po roce 2011 značně vzrostl počet hraných televizních filmů, seriálů, včetně tvorby přispívající k poznání naší národní minulosti v evropském a světovém kontextu. Česká televize v této oblasti značně zvýšila svou mezinárodní prestiž, jak je zřejmé z ocenění na mezinárodních festivalech. Došlo k navázání koprodukčních vztahů s respektovanými evropskými televizemi, které byly po dvě desetiletí zcela přerušeny (jistě ne náhodou byl Petr Dvořák zvolen viceprezidentem Evropské vysílací unie EBU). ČT podporuje finančním i nefinančním vkladem české distribuční filmy, které by bez této podpory nikdy nevznikly.

Z tohoto výčtu si soudný člověk musí udělat jasný obraz diametrálního rozdílu mezi televizí veřejnoprávní a komerčními, jejichž přirozenou prioritou je generování zisku.

Rada ČT má kontrolovat plnění toho, co od veřejnoprávní televize společnost očekává a zároveň pomáhat manažmentu vytvářet pro to tvůrčí prostředí. Systematické útoky na GŘ Petra Dvořáka vyvolávají v informované veřejnosti dojem vyřizování osobních účtů a předpojatosti některých radních, za jejichž zády postávají frustrovaní, neuspokojení rádci.

Z jakého důvodu se členka Rady ČT, dr. Hana Lipovská, jejíž erudice v oblasti ekonomie si vážím, nechala chytit při předkládání písemných obvinění vůči gen. řediteli ČT do pasti spolupodpisem paní Jany Bobošíkové, která s Radou ani ČT nemá nic společného, je pro mne záhadou. O tom, že by toto špionážní drama s doprovodem ochranky obohatilo kulturní poslání České televize, si dovolím pochybovat.

Jistě se nevyhnu podezření, že kritikou směřování posledních měsíců Rady ČT si chci opatřit přízeň vedení ČT. Jako režisér v ČT realizuji jeden televizní film za dva až tři roky. Některé z nich úspěšně reprezentovaly ČT v mezinárodních soutěžích. Svůj první televizní film jsem natočil v roce 1970. Za padesát let zkušeností s prostředím ČST a ČT si možná neskromně přisuzuji právo mít vyhraněný názor na tvůrčí atmosféru, jaká v jednotlivých obdobích v této kulturní instituci panovala.