Kritizovat Ivana Hoffmana je snadné, protože on to má velmi těžké. Jeho povinnost napsat každý den pro rozhlasovou stanici ČRo 1 Radiožurnál aktuální ranní poznámku podobá se bájnému prokletí. Přirozeně proto občas netrefí hřebíček na hlavičku tak docela přesně.

O ministru kultury Martinu Štěpánkovi napsal ve své glose Rozzlobení herci, že „jako herec Štěpánek podstoupil profesně sebevražednou misi. Svým epizodním politickým angažmá se v očích řady kolegů z branže znemožnil“. To proto, že ředitelem Národního divadla nechce jmenovat toho, kdo by vyhovoval hercům, ale toho, kdo vyhoví podmínkám konkurzu. A ta kritéria stanoví ten, kdo divadlo platí, tedy stát, čili vláda, čili ministerstvo kultury. „Úkolem ministra není sloužit hercům, ale občanům, a pro řadu daňových poplatníků může být politik, podporující škrtání nákladných uměleckých projektů, kladným hrdinou,“ napsal moudře Hoffman. O něco méně rozvážně se ale také zmiňuje o osobních zájmech ministra, jeho mocenských ambicích nebo jeho uhranutí politikou. O herci, který vyvolal stávku herců. Neboť ti hrozí stávkou pohotovostí. Pozorný posluchač se dovtípí, že uměleckému souboru se bere morální právo pozvedat kulturní úroveň českého národa podle jeho neupřímnějších a nejumělečtějších představ. Bere se mu právo žádat si na to pozvedání tolik peněz, kolik si taková ušlechtila služba národu zaslouží. Bere se mu právo na „jeho“ Národní divadlo – a to si zaslouží opovržení.

Není to zase tak dávno, asi deset let, co šéfredaktor českého časopisu s velkou ctižádostí stát se nejvlivnějším domácím periodikem přemýšlel nahlas a téměř veřejně o tom, jak majitele týdeníku zbavit vlivu nad chodem vydavatelství. Šéfredaktor totiž velkoryse utrácel peníze vydavatele a houby se staral o to, že bankám to jde na nervy a ztrácí trpělivost. Skvělý časopis, který pomáhá národu se povznést, přirozeně nemůže být levný a novináři, kteří jsou ochotni k takové službě veřejnosti, si zaslouží trochu přepychu. Ten, kdo to platí, by si to měl pokládat za čest…, myslel si šéfredaktor. Když ta pocta začala připadat vydavateli moc drahá, jeho šikovný šéfredaktor přemýšlel, jak ho o časopis připravit a předat jej jinému mecenáši, který bude rozmařilý život redakce platit dál. Neboť bez novinářů, bez jejich jedinečných talentů, nebude časopisu. Redaktoři jsou duší skvělého týdeníku. Oni jsou vlastně ten list sám. Jsou jeho tvůrci a duchovní vlastníci, tedy mají morální právo zvolit si vydavatele, aby financoval jejich dílo…, myslel si šéfredaktor dál. Jeho myšlenkám se ale vydavatelé, alespoň ti při penězích, podivili a přízemně si stáli na tom, že ten, kdo platí, rozhoduje. Stávku proti té přízemnosti vyřešil jeden z nich prostě tak, že našel sice méně nadanou redakci, nicméně čtenářům jaksi bližší, tedy schopnou napsat pro ně zajímavější a tudíž méně ztrátový týdeník. Ubylo povznášení národa, ubylo veřejné služby, ubylo redaktorského pohodlí, ale ubylo také dluhů.

Z příběhu plyne, že jakoukoli lidskou činnost a tu tvůrčí zejména nejde dělat proti lidem, ale je spíš třeba ji činit pro ně. Jinak narůstají dluhy. Řídit lidské konání musí ten, kdo za ty případné dluhy ponese odpovědnost. Skutečný vlastník, nikoli morální. Jinak by dluhy brzy dosáhly nebetyčných výšin.

Hoffman se mohl ve své poznámce zmínit o osobních zájmech herců, o jejich uhranutí kulturním posláním, jež si žádá oběti státní pokladny. Mohl také zavadit o jejich propadnutí iluzi, že divadlo patří těm, kdo v něm hrají. Dotknout se morálních struktur národa či ducha národa, který jakoby stojí mimo skutečné ústavní a správní instituce, a nemusí proto nikomu skládat účty. Hoffman to neudělal, protože s k tomu duchu svou skromnou částečkou počítá. Proto si malinko, jen tak mezi řádky, zanadával na mistra, který toho ducha, jenž má snahu prostupovat zdmi běžných pravidel, právě vyhání z Národního divadla. Každý má své meze. I redaktor Českého rozhlasu Bůh ví zač potrestán tím, že musí každý den v nekřesťanskou hodinu vstát a „něco“ napsat.

(Psáno pro Česká média)