Pandemie postihla a ovlivnila na kontinentech snad všechny složky společenského života. Stěžovat si právem mohou i sportovci, boje utichly ve všech představitelných soutěžích. K vidění jsou snad jenom někde mezi bunkry osamocení bloudící golfisté, možná lze uskutečnit i tenisovou dvouhru (ale už ne čtyřhru, při níž se spoluhráči pokaždé plácají). Zcela bez šance jsou fotbalisté, kteří se normálně po každém gólu hromadně objímají a líbají jako nějací účastníci gay pride parade.

Leccos špatné může být k lecčemus dobré, v tomto případě ke vzedmuté celosvětové tsunami solidarity a obětavé spolupráce. Ani sportovci nezůstali stranou. Někde uznali, že když jako profesionálové na ledě, trávníku, antuce, tartanu, palubovce, sněhu či vodní hladině nepracují, nezaslouží si plnou odměnu. Navíc skutečné hvězdy nejrůznějších sportovních odvětví věnovaly finanční částky výškou odpovídající jejich mimořádnému jasu; příkladů už známe dost.

A tak mě napadlo, jak se v této situaci zachovají profesionálové, které živí sport zprostředkovaně. Především ti, kteří jsou nejvíc vidět a slyšet ze všech koutů světa, televizní redaktoři, komentátoři a reportéři. Zaměstnanci naší veřejnoprávní ČT, již mají ke své práci i prezentaci k dispozici celý jeden kanál. Tak jsem se rozhodl, že se zeptám, a sepsal tyto čtyři otázky:

1. V současné době jsou téměř zcela utlumeny veškeré sportovní aktivity. Čím se ve své pracovní době, když nevznikají nové pořady a nereportují se žádné akce, zabývají členové sportovní redakce? Jakou vykazují činnost?
2. Jaký je průměrný plat řadového redaktora a jaký odborného komentátora? Pro srovnání s výdělky lidí postiženými probíhající pandemií, a přesto denně pracujícími?
3. „Nepracující“ sportovci v řadě zemí i u nás se včetně hvězd musejí, ať již z vlastní iniciativy nebo rozhodnutím klubu, vzdát třetiny až poloviny platu. Jak podobné finanční omezení postihlo „nepracující“ sportovní redaktory ČT?
4. Je v jejich řadách jednotlivec (případně celá redakce jako kolektiv), jenž by věnoval nějakou částku na konkrétní pomoc třeba nemocnici, nadaci nebo neziskové organizaci? Případně zda se někdo osobně věnuje organizování nějaké pomoci?

Z televizního osídlení na Kavčích horách jsem si vybral pět adres: šéfa sportovní redakce ČT Ponikelského a čtyři špičkové komentátory Dusíka (hokej), Bosáka (fotbal), Svačinu (tenis) a Čapka. A začal se těšit: buď se dozvím žádané informace, nebo se potvrdí, co za zacyklovanou instituci plnou tajemství Česká televize je. Nu, nezklamal jsem se: nedozvěděl jsem se zhola nic. Třem osloveným jsem navíc ani nestál za to, aby mě v odpovědi kopli kamsi do autu.

Jiří Ponikelský, výkonný ředitel programu ČT sport, alespoň překvapil sportovní hbitostí: odpověď jsem dostal již za necelou hodinu, čímž jsem si utvořil osobní rekord v komunikaci s někým důležitým z nějaké důležité instituce. Pan ředitel (kolik jich vůbec na Kavkách je?) však známé přísloví „kdo rychle dává, dvakrát dává“ zcela postavil na hlavu: dal rychle, nedal však nic:

„Ano, po sportovní stránce svět přestal žít, po televizně sportovní ne. Řada akcí se překládá, řada ruší. Probíhá mnoho jednání na základě těchto skutečností a dotýká se to řady mých kolegů. V kombinaci s bezpečnostními nařízeními řešíme denně mnoho nepříjemných situací, ostatně tak jako všichni občané v naší době.“ A nezbytná rada: „Co se týká otázek, obraťte se na vedoucí našeho tiskového odporu, jako každá velká společnost máme své předpisy, které i ředitel musí dodržovat.“

Šéf, který nemůže říct, co jeho podřízení dělají v době úplného zastavení veškeré sportovní činnosti, kolik berou (to bych mu ještě odpustil, na platy jsou v ČT jak známo citliví), o případné úpravě snížením by však něco vědět mohl (pokud by ji sám neinicioval), stejně jako o nějakých občanských aktivitách, jimiž by se chtěli novináři postavit po boku sportovcům. Nu nevěděl, je prostě jenom ředitelem. Každopádně jsem otázky hned poslal tiskovému odboru.

Mezitím přišla odpověď od red. Dusíka, dle očekávání zcela v intencích „kafkárny“: „Jak je zvykem u všech společností, i komunikace s ČT probíhá prostřednictvím tiskového oddělení. Prosím obraťte se se svými otázkami tam.“ Nedal jsem se odbýt: „Děkuji za odpověď, i když jinou než alibistickou a vyhýbavou jsem pochopitelně nečekal. Nechápu ovšem, proč bych se měl obracet na tiskové oddělení, když jsem neoslovil společnost, ale pouze Vás osobně.“ A ještě jeden return: „Jenom abych Vás trochu zorientoval v problematice, která je Vám evidentně cizí a neznámá. Jako zaměstnanec ČT mám logicky zákaz přímého poskytování informací. Vaše otázky rád zodpovím, pokud budete postupovat standardní a běžnou cestou, která je obvyklá u všech novinářů.“

Nepochopil jsem, jaká cesta je pro novináře běžnější než zpovídanému položit dotaz, a už se jenom zmohl na reakci, že když jsem skoro čtvrtstoletí pracoval jako sporťák, nikdy jsem neměl problém odpovídat na osobní dotazy ani manýry vydávat se za společnost a schovávat za nějaké tiskové oddělení. Kdo komu může zakázat hovořit o jeho osobních věcech? Ale dnes asi leckde leckdo leckomu.

Odpověď K. Blinkové, tiskové mluvčí ČT, přišla až za týden. Původně jsem myslel, že běhá po budovách a zjišťuje, na co ve sportovní redakci nestačili a ani její ředitel netušil, ale ukázalo se, že měla dovolenou. Ani ona, ta údajně nejinformovanější z informovaných, se však nezmohla na nic víc, než jenom z titulu své funkce oficiálně mlžit:

„Česká televize stále vysílá na všech svých programech 24 hodin denně. To platí i pro program ČT sport. Jeho vysílání nadále zajišťují zaměstnanci redakce ČT sport, kteří svoji práci nadále vykonávají, i když třeba nyní nejde o komentování živých sportovních akcí. Realizační složky se podílejí třeba i na výrobě zpravodajství, někteří redaktoři jsou externími spolupracovníky, tudíž je nevyužíváme. Nezjišťujeme, jak a zda pracovníci české televize přispívají na charitativní účely, to je čistě osobní věcí každého.“

Informace jako zvon. Prostě zaměstnanci vykonávají práci a realizační složky se podílejí na realizaci. Ta zatím probíhá na úrovni totálního vykrádání archívu, což bych ovšem v této situaci redakci vytýkal nejmíň. To, co mě však hlavně zajímalo, bylo nějaké souznění sporťáků se sportovci a hlavně s dramatickou celospolečenskou situací. A ne že by příklady nebyly: první pádná reakce, která udělala našemu sportu čest, však přišla ze zahraničního trávníku.

Mladík Michal Sadílek, reprezentant do 21 let, jenž působí v PSV Eindhoven, se rozhodl na boj s koronavirem rozdělit půl miliónu mezi nemocnici v Uherském Hradišti a město Uničov, které v Olomouckém kraji patřilo do uzavřené oblasti.

A to je konec jedné sondáže. Odpověď od zbývajících jmenovaných odborníků Bosáka, Svačiny a Čapka nepřišla ani po deseti dnech. Ani nějaká taková vyhýbavá dusíkovská přes kopírák. Chápu: kdo by si nechal za těch směšných 135 káčé nabourávat soukromí?