11.12.2019 | Svátek má Dana


MÉDIA: Proč jsme přehlcováni informacemi

20.8.2018

Jistě se i vám stalo při sledování ať už televize nebo rozhlasu, že jste nad zprávou - a někdy i nad celým řetězem zpráv - zavrtěli nechápavě hlavou a v duchu si řekli: Proboha, koho tohle může zajímat?

Jen namátkou, proč máme poslouchat půlhodinový podrobný referát o nějakých volbách v rozvojové zemi někde v Africe, když většina z nás ani neví, že ten stát vůbec existuje, jak dlouho existuje, který diktátor tam zrovna vládne, a už vůbec nevíme, jak se ta země jmenovala v době, kdy jsme chodili do školy a možná pochytili něco z tehdejšího zeměpisu. Anebo proč máme do omrzení poslouchat moudrosti převzaté výhradně z britského Guardianu či amerických Washington Post nebo New York Times, jako by neexistovaly důvěryhodnější a spolehlivější zahraniční zdroje. Také stanice CNN je u nás citována tak často, že to vzbuzuje nejedno podezření.

Možná vás bude zajímat, jak jsem se ke zmíněnému tématu dostal. Velmi jednoduše. Přivedl mě k němu 37. díl seriálu Petra Žantovského „Jak jsem potkal knihy“, který vyšel 13. srpna v Parlamentních listech. Tento díl se jmenuje Tyranie médií.

Žantovského podrobná recenze se zabývá stejnojmennou knihou španělského spisovatele a novináře Ignacia Ramoneta, který je mj. profesorem audiovizuální komunikace na univerzitě Denis – Diderot v Paříži. Recenze není zrovna krátká a všímá si mnoha proměn charakteru i morálky médií na počátku nového milénia. Hledá příčiny postupných změn. Zkoumá, jak se mohlo stát, že hlavním kritériem výběru zprávy přestává být její pravdivost a více rozhoduje její atraktivita nebo emocionální náboj. Ramonetova „Tyranie médií“ byla napsána ještě v době, kdy internetová komunikace byla, pravda, teprve v plenkách. Ale i tak je ta kniha natolik vizionářská, že v ní najdeme téměř vše, s čím zápasí poctivá žurnalistika i v dnešní digitalizované současnosti.

Jak jsem předeslal, Žantovského recenze není zrovna typ rychlého čtení, na které jsme si v internetových novinách zvykli. Přinutí vás k mnohým zamyšlením, až nakonec dostanete chuť zkusit vyloupnout z několikastránkového textu ono jadérko, které považujete pro dnešní obraz mediálního světa za nejvýznamnější.

Rozhodně mě nepovažujte za recenzenta recenze, tak to není. Jen se pokusím upozornit na cosi, co mě před četbou tohoto materiálu vůbec nenapadlo.

Mnoho povolanějších se už dlouho zabývá různými způsoby manipulace médií těmi či oněmi „mocnými“ silami, stejně jako nemálo autorů odhaluje řadu postupů skryté či zjevné cenzury. Jak správně shrnul Petr Žantovský, manipulace je vlastní sestrou cenzury. Ovšem za nejobjevnější považuji odhalení anatomie a účinku umělého nadbytku informací. Přehlcenost informacemi pak musíme zhodnotit jako další působivou variantu skryté cenzury, protože jde o jev, který možnou manipulaci ještě více usnadňuje.

Zde je třeba znovu citovat profesora Ramoneta: … záludně se ustavila nová forma cenzury, kterou bychom mohli nazvat demokratickou cenzurou. Ta se na rozdíl od autokratické cenzury už nezakládá na vypouštění a vystřihování, na amputaci nebo prohibici údajů, nýbrž na hromadění, nasycenosti, excesu a nadbytku informací.

V čem je zakopaný pes? Je obtížné určit viníka. Za tohle zdánlivě nemůže nikdo, a přitom za to mohou všichni. V praxi to funguje tak, že v rychle řízeném toku nadbytečného množství informací a v převládajícím balastu bezvýznamností těch několik skutečně důležitých zpráv „zanikne“.

A nejhorší je, že ten „balast“ pak najdete, téměř jako přes kopírák, v celém tzv. mainstreamu toho či onoho dne. Konzument takového produktu má být ujištěn, že když to říkají „všichni“, bude to asi pravda. Pod náporem kulometné palby stručných útržků zpráv není schopen oddělit zrno od plev a tvůrci tohoto modelu dosáhnou svého. To případně důležité „mizí“ v množství bezvýznamného.

Co nám pak zbývá? Chceme-li být informováni pravdivě, musíme chtě nechtě nastartovat obranný mechanismus. Každý po svém, možností máme naštěstí stále dost.

Sám používám metodu nezapomenutelného „Egypťana Sinuheta“ od finského spisovatele Miky Waltariho. Při poslechu mnoha politicky zaměřených mediálních výtvorů, které vlezle zaplňují naši domácnost, často povím své ženě: „Je to jen bzučení mouchy v mých uších.“ A pro jistotu hned dodávám: „Od čeho máme internet?“

Hledat na portálech je sice o trochu pracnější, ale vyplatí se. Ano, informovat se je únavné, ale jinak to nejde. Konečně, když jsme za poslední totality nebyli líní odrušovat rozhlasové rušičky tzv. štvavých západních stanic…

A teď se laskavě zamyslete. Opravdu se časy až tak pronikavě mění?



HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?
HMO jako zázrak přírody. Proč je tak důležité pro vaše mimiko?

Kojení je bezpochyby nejlepší způsob výživy, který můžete svému miminku poskytnout. Správná výživa vašeho děťátka hraje již od narození klíčovou roli nejen ve vývoji a zdravém růstu. Současné výzkumy prokazují, že kojení má vliv na snížení rozvoje civilizačních chorob.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.