A pak taky nedůvěra, jakou má většina společnosti k institucím. Jakýmkoliv. Obojí vytváří dost podivnou past, která může nejen České televizi způsobit značné škody.

Kdyby někdo posuzoval Českou televizi jen podle toho, co se o ní v poslední době říká a píše, musel by lehce nabýt dojmu, že je to zkorumpovaný a nefungující podnik. Její šéfové jsou telefonicky řízeni politiky, navzájem na sebe donášejí a nejsou schopni vykonávat svou práci.

Možná to tak je, Bůh suď. Nejsem insider, nemám v tom baráku žádný kšeft a poměry v jeho nitru jsou mi celkem ukradené. Ale když si čas od času televizi pustím, vidím v ní z novinářského hlediska solidní zpravodajství a slušnou publicistiku.

Jsou generální ředitel Janeček či šéf zpravodajství Fridrich kašpárky na nitích, za které tahají politici? Opět nemohu sloužit fundovanou odpovědí. Ale pokud by to tak bylo, asi by těžko byly odvysílány reportáže, které jsme v minulých letech viděli třeba v pořadu Reportéři. Konec konců to byla reportáž České televize, která nepřímo vedla k pádu vlády.

Že politici posílají esemesky lidem z médií, je takový perverzní český zvyk. Osobně nevěřím, že tím skutečně něco ovlivňují. Je to takové šidítko moci. V české politice se nosí, když někdo takzvaně někoho „umí“, ale ve skutečnosti to znamená jen to, že má jeho číslo v mobilním telefonu. Novináři a mediální šéfové dělají chybu, že na politiky reagují.

Neznamená to, že situace kolem České televize je dobrá. Ba naopak. Teoretici novinářské etiky vědí, že zdání střetu zájmů je stejně nebezpečné jako střet zájmu samotný. Vlastně je jedno, jestli politici ovlivňují televizní šéfy. Ale jakmile si to veřejnost začne myslet, ztrácí dané médium svou kredibilitu i vliv. Pánům Tvrdíkovi a Langrovi vyhovovala v jejich kruzích pověst lidí, kteří „umějí“ televizi. A i když ji asi ve skutečnosti „neumějí“, tak v důsledku stejně její pověst poškodili. Je chybou Janečka, Fridricha a možná i dalších, že s nimi tuhle hru hráli. Chránit televizi před politiky Tím se dostávám ke krizi důvěry v instituce. Nikdo dnes nevěří, že Rada České televize je schopna vybrat nezávisle a objektivně nejlepšího kandidáta. Předpokládá se, že radní budou zastupovat zájmy politických stran, které je na jejich posty dosadily. Složení rady tomu nahrává. Co s tím? Ve veřejnosti existuje určitý mýtus, že by pomohlo, kdyby radu tvořily respektované a silné osobnosti. Nejčastěji se mluví o akademicích, spisovatelích či obecně intelektuálech. Ale je to opravdu jen teoretická konstrukce. Pokud bychom ji chtěli převést do praxe, narazíme na starý známý problém: kdo takové osobnosti vybere a kdo zvolí?

Ale já navíc ani nevěřím, že rada tvořená byť z důvěryhodných osobností by dokázala ředitele televize vybrat dobře. Najít manažera není otázka charakteru, ale čistě profesionality. Rada by měla udělat jednoduchou věc: pověřit výběrem generálního ředitele zavedenou a respektovanou společnost, která se tímto zabývá. Jsem si jistý, že by vybrala lépe než ten současný ansámbl rady.

Platí to ostatně i o kontrolní funkci rady. Co se týče hospodaření, lze na televizi dohlížet stejně standardně jako na kteroukoliv jinou instituci hospodařící se státními nebo veřejnými penězi. A co se týče novinářské vyváženosti a profesionality, i to je otázka více odborná než „charakterová“.

Ředitel televize musí být odvolatelný, ale proč nenechat tuto pravomoc sněmovně? Bylo by to čistší a průhlednější, aspoň tedy v tom případě, že by důvody odvolání byly nově a přesněji specifikovány v zákoně. Televizi by to nijak nezpolitizovalo. Žádná rada stejně dosud ředitele nikdy neodvolala, když k tomu neměla zelenou od politiků. A to je špatně. Rada nemůže být prodlouženou rukou politiků, nýbrž naopak orgánem, který televizi bude před politiky chránit. Ale to samozřejmě nemůžeme čekat od rady volené sněmovnou. Musela by být poskládána z více zdrojů, kde stát či politici by byli jen jedním z „dodavatelů“.

Z toho všeho mi vychází, že není zas tak důležité, koho či zda vůbec někoho vybere rada v červenci do čela televize. Ale urychleně by měla začít diskuse a práce na změně zákona. Ten současný není schopen dát České televizi to nejdůležitější, tedy důvěryhodnost. V době, kdy recese ohrožuje seriózní média nejvážněji v jejich historii, společnost silná a respektovaná veřejnoprávní média prostě potřebuje.

LN, 5.6.2009