Už to tak bývá. Když se jeden směje, druhý mívá důvod ke smutku. Televize Nova v posledních týdnech, co se týká čísel sledovanosti, opět triumfuje a zjevně si to užívá. Její tiskové oddělení rozesílá příslušné informace na všechny strany. Třeba tu, že „středa 8. listopadu byla jedním z nejúspěšnějších dnů na Nově. V hlavním vysílacím čase (19 – 23 hodin) ji totiž sledovalo 54,37 % dospělých diváků nad 15 let, což je druhý nejvyšší share v prime time od začátku roku 2006“. Naopak na Primě se asi moc neradují.

Přitom to vlastně není tak dlouho, co se rýsovaly jiné tendence. Loňský televizní podzim byl ve znamení nástupu Primy. Televize z Palmovky poprvé za dobu své existence vystoupila ze stínu své velké barrandovské sestry a především v souvislosti s první řadou VyVolených konkurenci nečekaně válcovala. Leckdo to sledoval s nadějemi a sympatiemi a je vcelku jedno, zda motivace fanoušků byla ekonomicky sofistikovaná či šlo jen o sportovní fandovství pro toho papírově slabšího. Co se stalo, že po loňském (pro Primu) nadějném podzimu se všechno vrátilo do starých kolejí? Pro odpověď se musíme vrátit hlouběji do české televizní historie.

O co větší měla v době svého vzniku televize Premiéra (později přejmenovaná na Primu) ambice a čím více se vymezovala proti Nově, tím horší měla ekonomické výsledky. Dlouhodobě se pohybovala v červených číslech. Obrat nastal až po vlastnických šarádách a s příchodem nové generální ředitelky Kateřiny Fričové. Prima dobrovolně přijala roli druhého vzadu a vykrývala volnou diváckou niku pohodové, spíše rodinné televize. Návrat do černých čísel měl podobu šikovných drobných programových krůčků. Někomu se to mohlo nelíbit, až příliš to připomínalo jakousi „řízenou konkurenci“, účel to však splnilo. Prima překročila patnáctiprocentní sledovanost a posunula se do černých čísel. Na Fričovou pak stejně úspěšně navázal i další generální ředitel Martin Dvořák. Prima začala atakovat 20 procent.

Zlom nastal někdy na přelomu let 2004-2005, kdy se Prima pokusila zcela emancipovat a vstoupila do přímé konfrontace s Novou. Loni v srpnu jsem o tom psal v článku Prima válka s Novou:

Jenže udržovat či zlepšovat pozici „dvacetiprocentní“ televize je řádově o úplně jiných nákladech než usilovat o postavení lídra televizního trhu. A je také rozdíl, jdete-li do rizika s dostatečným finančním zázemím či bez něj.

A neodpustil jsem si také spekulace:

V zásadě proto existují tři možné varianty vývoje. Zaprvé: risk se majitelům vyplatí, Prima se vymaní z postavení věčné „dvojky“. Zadruhé: riziko je příliš velké, Prima na dlouhotrvající rovnocenné soupeření s Novou nemá dostatek peněz, může na tom i vykrvácet. Zatřetí: nejde o dlouhodobý horizont, cílem je krátkodobý efekt, zboží je před prodejem třeba nablýskat.

S více než ročním odstupem se zdá, že nejblíže pravdě byla varianta třetí. Ivan Zach nablýskanou polovinu televize odprodal švédské společností MTG. Ve funkci následně nepřežil ani čím dál více oktrojovaný Martin Dvořák. Přičteme-li k tomu nepříliš šťastné programové kroky z formátového lůna nových skandinávských spolumajitelů (např. katastrofální prázdninový Bar) či nepovedené restartování hlavní zpravodajské relace, Prima je zpátky tam, kde byla před emancipací. Leč s tím rozdílem, že nikoli v rámci „řízené konkurence“, nýbrž po čelním nárazu.

11. 11. 2006, www.petrstepanek.cz