Opravdu difamační odsudek člověka, jak ve stylu kampaní „Samozvanci a zaprodanci“ předvedly Hospodářské noviny (HN) v glose o novém mluvčím ODS Milanu Bouškovi (Marečku, podejte mi tiskové prohlášení). Tento výtvor autora Jana Kubity je ukázkou toho, jak v Česku „novináři“ (přesněji jejich určitá skupina, která se v Praze přelévá z jednoho média do druhého) vytvářejí manipulativní konstrukce.

Na žádost o zveřejnění reakce šéfredaktor a moderátor všech možných příležitostných disputací, jako třeba Fórum 2000, Petr Šimůnek nereagoval, byv zaneprázdněn moderováním, a když se ho podařilo po více dnech zastihnout sdělil, že prý „se čekalo“, že mluvčím se stane někdo jiný. Kdo, v jakých kruzích, koho očekával, neuvedl. Pochybení v článku podle něho prý nejsou zas tak velká, aby byla nutná publikace odpovědi. Materiály jako zmíněná glosa jsou však přesně příkladem, do jakého suterénu standardy části žurnalistické obce klesají.

Cílem je co nejvíce vykreslit Milana Boušku jako úplného nýmanda. Tento záměr je stanoven na samotném počátku, a vše v článku, každý argument, má jen stvrdit předem daný závěr. Nechybí nic, od vyložených nepravd, přes účelová tvrzení, jež částečky pravdy sestavují do vymyšleného kontextu, až po trapné pseudoargumenty. Autor Jan Kubita se v této konstrukci snaží dokázat, že vše, co kdy Bouška dělal, dělal špatně. Doslova: „Milan Bouška se neprosadil vůbec nikde.“

„Snažil se dostat do Rady Českého rozhlasu, neuspěl,“ uvádí se. Bouška se ale nikdy nesnažil dostat do Rady ČRo. Alespoň základní fakta by „novinář“ měl mít v pořádku, když už o něčem publikuje, to je premisa. „Chtěl být ředitel rozhlasu, v roce 1999 se dostal mezi pět finalistů, neuspěl.“ Když Kubita říká neúspěch tomu, že se Bouška dostal do finále výběrového řízení, kdy se rozhodovalo mezi ním a současným ředitelem, a rozhodl jediný hlas, tak pak je podle něj „neúspěch“ prakticky cokoliv, a za neúspěšného může klidně označit kohokoliv.

S Milanem Bouškou jsem na začátku 90.let pracoval, a vím, že se etabloval jako kultivovaný moderátor, a špičkový redaktor publicistiky. Tehdy, v Čs. rozhlase, v první porevoluční talk-show Radiofórum, v nově vznikajícím Českém rozhlase, ve Svobodné Evropě spoluvytvářel tradici nezávislého redaktorství. Tam však byla snaha o to, aby novinářská práce neklesala právě na tu úroveň, jakou teď předvádějí HN.

„Neúspěšnost“ Milana Boušky má ve spisku dále dokládat to, že ho po necelém roce fungování v roli šéfredaktora publicistiky ČT (vyhrál na ně výběrové řízení) nový vedoucí Jiří Janeček „vyhodil“. No a co má být, Bouška prostě nepatřil do party. Mimo jiné nebyl členem KSČ, natož Lidových milicí, jako hlavní protagonisté vedení ČT.

Opravdu trapné je pak upozorňování na Bouškovo účinkování ve 31 let starém filmu Marečku podejte mi pero, s argumentací, že ODS se asi opravdu mění, když film nemá rád Václav Klaus a ODS Boušku přesto angažovala. To už není nic jiného než hloupost.

Absurdní argumentace dále pokračuje například tím, jak to, že ODS si vybrala „odboráře“, když před svým odchodem z ČT založil odborovou organizaci ohrožených redaktorů. Autoři vůbec nepochopili, že šlo víceméně o recesi reagující na stav, kdy v ČT mají určující slovo zbytnělé politizující odbory. Takto by se dalo dále pokračovat.

Nevím, jaká je motivace, která autora vedla k takovému výtvoru, jenž vedoucí rubriky pustil do vydání, jeden pisatel v internetové diskusi k tomuto článku pod názvem „Závist a mindráky“ uvádí „co už dneska u nás může dělat novináře, to je tedy síla. Zdá se, že novináře dělá každý, kdo si chce vyřizovat účty“.

Při takovýchto „výkonech“ svých redaktorů by si Hospodářské noviny měly iHNed změnit svůj reklamní slogan „Prestižní deník s důrazem na ekonomiku“. Neodpovídá skutečnosti, jde tudíž o klamavou reklamu.

bývalý šéfredaktor publicistiky v Čs. rozhlase
a kolega Milana Boušky v rozhlasovém Radiofóru