Mnoho týdnů se debatovalo o tom, zda se uskuteční veřejná diskuse obou presidentských kandidátů – Václava Klause a Jana Švejnara. Debatovalo se předně o tom, zda taková debata má vůbec nějaké opodstatnění, smysl a důvod, když přece je u nás zastupitelský systém a presidenta volí zákonodárci, nikoli občané přímou volbou. Z toho úhlu se pak veřejné debaty kandidátů nutně musí jevit jako show pro diváky, kteří ale nic nemohou ovlivnit. Proto se podobné debaty na půdě médií odmítal zúčastnit Václav Klaus, a ze stejného důvodu po ní volal Jan Švejnar, dobře si vědom toho, že veřejnou debatou si může dohnat několik deficitů zároveň. Jednak to, že jej česká veřejnost téměř nezná a jeho dosavadní výstupy (neumí hymnu, neví, co je na presidentské standartě, je občan cizího státu) mu přízeň občanů zatím nevynesly. A jednak duel za přítomnosti televizních kamer a s náležitě povolným moderátorem, jimž proponovaný Václav Moravec v ČT jistě umí být, sliboval být příležitostí vyslovit mnoho silných slov a frází, nad jejichž obsahem či bezobsažností by se ve světle ramp nikdo moc nezamýšlel. Taková show mohla být pro Švejnara tím, čím byl televizní duel Kennedyho s Nixonem – jenže to bylo v Americe. Tady očividně scházela vítězná trofej – klíče od presidentské kanceláře.

Nakonec se duel konal pouze na půdě senátního klubu České strany sociálně demokratické (ČSSD), i když za přítomnosti kamer, které diskusi daly mediální charakter. Proto, jak se shodují komentátoři, šlo více o agitační než argumentační souboj, a vítězem v něm byl zjevně Klaus. Naopak Švejnar vzbudil rozpaky a byl sice agresivní, ale uvnitř nečekaně bezbarvý. Expert na rétoriku Jiří Kraus zhodnotil formu projevu obou řečníků – u Klause jako „odlehčenou“, u Švejnara jako „prkennou“, hodnocení obsahu projevů bylo pak závislé na osobní orientaci hodnotících. Příkladně Klausova letitá kritička Jiřina Šiklová se nijak netajila tím, že fandí Švejnarovi, dokonce se vyjádřila v tom smyslu, že mu senátoři ČSSD měli ve svých otázkách „jít víc na ruku“. Jiná socioložka, Markéta Škodová, zase do novin řekla, že Klaus byl sice „velice profesionální pro obsahové i formální stránce, ale osobně by ho hodnotila hůře než Švejnara, protože některé jeho postoje se neslučují s presidentskou funkcí“. Nebo politolog Tomáš Lebeda zase alibisticky prohlásil, že „nedokáže říci, který z kandidátů ho přesvědčil více“. Tato dvojakost a neurčitost je možná jedním z důvodů poměrně časté nedůvěry k reprezentantům těchto oborů: působí dojmem lidí, kteří buď nemají nebo nejsou schopni nebo ochotni vyjádřit nějaký jasný názor. Bohužel se přitom kryjí domnělou vědeckou autoritou.

Extrémní případ toho typu se přihodil v sobotu 2. února v Mladé frontě Dnes. Téměř celostránkový článek zpochybňující Václava Klause tam uveřejnil Jiří Pehe. To by nebylo nic tak divného, Peheho názory jsou dlouhodobě známy. Jenže potíž je v tom, že se pod článek Pehe podepsal jako „politolog“, a je veřejně známo, že Pehe byl nejen Švejnarovým dávným kolegou z kolegia poradců bývalého presidenta Havla, ale dokonce i dnes patří do Švejnarova odborného týmu. Těžko jej tedy dnes brát jako nestranného odborníka, jak se v tisku prezentuje. Je chybou MfD, že na tuto hru přistupuje. Nelze ji ale podezřívat z toho, že by to činila nevědomky. V uvedeném vydání stojí – vedle pěti sloupců Peheho protiklausovských výhrad – jen jediný sloupek s glosami Miroslava Macka a Ivana Breziny, kteří jsou názorově blíže Klausovi. A otočíte-li list, hned na následující straně vás upoutá celostránkové interview s předsedou zelených Martinem Bursíkem, jehož obsahem od prvé do poslední řádky je – kritika Klause. Nelze se pak divit, že tolik klesá důvěra lidí v nestrannost českých médií.

Vraťme se ještě k tomu senátnímu duelu Klause a Švejnara. Reakce novinářů a médií také vypovídá o mnohém. Žurnalisté mnoho dní dopředu vybubnovávali tento duel jako událost, která má všechno zvrátit. Mnohdy bylo zjevné, že si média přejí, aby vítězem debaty byl Švejnar, buď proto, že sdílí jeho kritiku Klause, nebo prostě třeba jen proto, aby byla změna, pohyb, dynamika, a tedy aby bylo o čem mluvit, psát a vysílat.

Den po duelu o události referoval všechen tisk, další den už jako by se zavřela voda. Jako by nikdy žádný duel neproběhl a k žádnému výsledku nedospěl. Opět jsou dvě vysvětlení. Buď byl Klausův triumf natolik přesvědčivý, že ani jeho nejzarytější mediální odpůrci jej nedovedli označit za prohru, nebo jsou naše média prostě do té míry povrchní a plytká, že si vůbec neuvědomují, jak důležitá událost to vlastně byla a co zásadního signalizovala. Kdybychom to chtěli vyjádřit jednou větou, od tohoto duelu je zřejmé, že Jan Švejnar je jen nastrčená figurka, onen posmívaný Antiklaus, nic víc. A pokud to zákonodárci ve své volbě budou ignorovat, budou to zřejmě už jen jejich voliči, kdo jim za dva roky vystaví účet.

(Psáno pro Česká média)