Na Havlově prohlášení není nic divného ani nečekaného. Obsahuje esenci jeho vztahu k postu hlavy státu i k jeho dnešnímu držiteli. Pro Havla jako příslušníka první polistopadové zakladatelské generace je presidentura stále ještě trochu nadoblačná instituce. Tradice presidenta jako „tatíčka národa“ má své kořeny v prvorepublikové, a možná ještě spíše v rakousko-uherské mentalitě našich zemí. Hlava státu byla vnímána jako neomylný pevný bod, k němuž vztahujeme své naděje, když ostatní společenské a politické instituty zkolabují. A speciálně pro Havla má post presidenta silnou příchuť zlomu, jehož byl účastníkem a aktérem, kdy se hlavou státu poprvé po desítkách let nestal zasloužilý funkcionář, ale hlava opozice, politické i duchovní: člověk odjinud.
Teprve Václav Klaus vrátil úřadu presidenta normální rozměry, zbavil jej mocnářské příměsi a neproniknutelné tajuplnosti alternativního mocenského centra. Post presidenta se stal postem občanským, s kompetencemi spíše formálními, ale autoritou zcela neformální.
Připomíná-li dnes Havel politickým stranám, že je načase vážně přemýšlet, kým bude tato pozice pro příštích pět let obsazena, činí tak nejméně ze tří důvodů. Předně nechce, aby to byl opět Václav Klaus. Vůči Klausovi cítí letitou nechuť, s jeho myšlenkami nesouhlasí a jeho vzestup vnímá jako osobní prohru. To je první a možná hlavní důvod Havlova prohlášení. Druhý hledejme v onom nadpozemském pojetí úřadu presidenta a v neúměrné víře v jeho moc a vliv. Havel se prostě nemůže spokojit s faktem, že presidentura je normální, více občanský než politický úřad. Pro něj president je a zůstane prvním mezi rovnými. Elitou elit. Hodnotou více transcendentní, než faktickou. A třetí důvod může tkvít v tom, že by se Havel ještě rád zapojil do nové volby aspoň v pozici rádce, jakéhosi externího demiurga, hybatele věcí. To je symbolická postava, okolo níž obtáčí děj všech svých divadelních her a která do značné míry určovala i jeho chování na politickém poli. Do této role se promítal a stylizoval a tuto roli by rád sehrál i v této nové partii.
Dá se očekávat, že média s Havlem budou tyto hry svědomitě hrát, podobně jako před bezmála pěti lety. Také jejich nechuť vůči Václavu Klausovi je tradiční a často převažuje nad zdravým úsudkem. Také pro velkou část novinářů je tedy každý president lepší než Klaus. V minulé volbě jsme mohli sledovat, jak novináři postupně aplaudovali Petru Pithartovi, Jaroslavě Moserové, Janu Sokolovi, a to jen proto, že přinášeli alternativu vůči Klausovi. Se stejnou vášnivostí média vypískala poraženého Miloše Zemana. O Jaroslavu Burešovi se téměř nemluvilo, protože byl vnímán jen jako zbraň tehdy mocného Stanislava Grosse proti Zemanovi. A Miroslav Kříženecký nemohl u médií bodovat, protože byl nominován komunisty.
Příští rok se dá v souvislosti s volbou hlavy státu očekávat podobný tanec. Novináři budou sčítat hříchy Václavu Klausovi a tleskat každé iniciativě odjinud. Dobře to je vidět už v těchto týdnech. Bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, který má na účtu už nejméně dva hluboké politické propady spojené s postupným odumřením dvou politických subjektů (Občanské hnutí a Svobodní demokraté), by ještě před rokem žádného novináře nezajímal v jiné souvislosti, než právě pamětnické. Dienstbier byl chápan jako bývalý exponent na odpočinku, jehož pravým úkolem by mělo být napsat politické paměti: ovšem nejen na zajímavá 90. léta, ale neméně rušná a pro Dienstbiera určující léta 50., 60. či na dobu normalizace. Fakt, že je dnes Dienstbier vyvoláván novináři a žádán o názor bezmála na každou banalitu, ačkoli sám Dienstbier žádnou veřejnou funkci nezastává a žádné mimořádné neformální autoritě u veřejnosti se netěší, vypovídá o tom, že jej média vzala vážně a snaží se z něj vymodelovat prototyp Klausova protihráče. Dá se očekávat, že jakmile se na horizontu objeví „Klausův protikandidát“ (Havlova slova) vyšší bonity, novináři přenesou svou sympatii na něj.
Presidentská volba příští jaro tak bude nejen testem politické stability naší země dvacet let po převratu, ale také zkouškou z dospělosti pro české žurnalisty, kteří chtě nechtě budou muset odpovědět, zda už vyrostli z dětské nemoci zvané novinářský aktivismus.
(Psáno pro Česká média)