Reality show Big Brother a VyVolení svého vítěze ještě neznají, také televize Nova a Prima ještě neudělaly konečný součet má dáti/dal, přesto pomalu nazrává čas k ohlédnutí za novým fenoménem televizní zábavy, který v druhé polovině letošního roku naplno zasáhl i Českou republiku.

Budiž hned v úvodu řečeno, že reality show jsou vskutku požehnáním. Ne pro majitele komerčních televizních stanic, kterým přinášejí zisk. Koneckonců ekonomové z některých stanic by mohli vypravovat, že zas až taková sláva to nemusí být. Ne pro mnohé televizní diváky, kterým se tahle hra líbí a rádi se na ni koukají. A je při tom úplně jedno, zda je zajímá prosté šmírování či zda je přitahuje spíše ona psychologická hra na pokračování, která se na obrazovce odvíjí. Největším požehnáním jsou reality show pro pokrytecké moralisty a estéty všeho druhu. Vždyť kdy jindy se jim naskytne tak skvělá příležitost demonstrovat před celým světem svůj vlastní vytříbený vkus a nadřazenost nad všemi těmi nízkými hlupáky, co se při téhle hře – a nic víc, ale ani míň, než hra to není – docela dobře baví.

Trochu zvláštní ovšem je, že když se do jejich moralistních nářků a odsudků začtete, zjistíte, že naprostá většina z nich vlastně ani přesně neví, nad čím se to pohoršují. Největšími kritiky reality show jsou pokrytci, kteří z nich neviděli takřka nic, a když tak malý útržek. Je to dokonale úsměvné: kritická moudra o tomto televizním fenoménu nejčastěji rozdávají rozumbradové, kteří celou věc na chvilku spatřili z rychlíku.

Docela pěkně to ilustrují i takovéto legrační události. Zívači nad reality show – vesměs lidé z branže, leč převážně od veřejnoprávní konkurence – se ve zvýšené koncentraci sejdou na předávání televizních cen. Kdekterý rádoby vtipný řečník se o reality show otře, auditorium se pobaveně směje. Nicméně nazraje čas a co se nestane. Vzduchem létají esemesky, neboť přítomní v sále se pídí, kdo z VyVolených toho večera na konkurenční stanici vypadl z vily.

Není třeba si o reality show dělat kdovíjaké iluze. Mluví se zde vulgárně? Ano. Pijí soutěžící alkohol? Ano. Jsou zde občas ke spatření obnažená těla? Jistě, dokonce i sex pod peřinou bylo lze zahlédnout. Je to občas poněkud infantilní zábava? Ano.

Na druhou stranu ovšem také platí, že na obrazovce se zároveň odehrává docela poutavý příběh, ve kterém se v toku času vytvářejí a mění vztahy „herců“, rodí se a zanikají přátelství a lásky, kují se pikle, organizují se intriky, nenávratně se vylučuje ze hry, a to vše za účasti diváka, který se na tom prostřednictvím svého telefonu spolupodílí. Reality show se tím vším blíží seriálům či telenovelám, neboť lidé mají příběhy prostě rádi. A v reality show se jim takový příběh svého druhu nabízí v reálném čase, přičemž ho svým dílem mohou spoluvytvářet. Tenhle rozměr ovšem kritikům vesměs uniká.

Ale můžeme zajít ještě dál. Pohoršení moralisté to při svých sporadických krátkodobých diváckých návštěvách domu či vily zaznamenat nemohou, neboť oni vstupují pouze za účelem, aby se ubezpečili, že se tu opravdu jen pije alkohol, mluví sprostě a souloží, tedy že jejich mravokárný postoj je správný. Jenže ona se zde odehrává také spousta emočně velmi silných okamžiků, při kterých občas tečou slzy soutěžících i diváků, a – světe, div se – občas jsou k vidění dokonce i aktivity hodné následování. Opravdu, milí mravokárci! V reality show existují i okamžiky, kdy soutěžící mohou sloužit jako pozitivní (!) vzor. Jenže tohle z moralistního rychlíkového kupé spatřit nelze.

Opravdovým neštěstím ovšem je, když na organizovanou vlnu pokryteckého moralizovaní nasedne také regulační orgán, v našem případě Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ale o tom až příště.

1. 12. 2005, www.petrstepanek.cz