Kalousek šéfredaktůrm našich dvou deníků pošeptal do ouška sladké tajemství; má totiž nahrávku z jejich jednání. A vypukla bouře...
Ale od začátku. Šéfredaktoři našich největších deníků a týdeníků se sešli, aby projednali plánované zvýšení DPH na knihy a tiskoviny a napsali v této věci dopis premiérovi a dalším vrcholným politikům. Přeloženo do normální řeči, domlouvali se na nátlakové (lobbistické, chcete-li) akci ve prospěch majitelů svých listů. Nic proti tomu, ostatně všichni víme, že o peníze jde vždycky až v první řadě.
Zda skutečně sepisovali "pouhý" dopis politikům nebo zda promýšleli i jiný postup proti vládě a jejím reformním krokům, nevíme. Mohli jsme se to ale dozvědět, kdyby šéfové redakcí ministra vyzvali, ať tedy záznam klidně zveřejní. Dnes prohlašují, že nemají co skrývat, protože jejich schůzka byla "naprosto transparentní", nicméně my bychom se tak alespoň dozvěděli, jestli skutečně má Kalousek něco v ruce, nebo jestli to od něj byla habaďůra. V každém případě z toho mohli vyjít šéfredaktoři jako vítězové. Namísto toho ale slyšíme jen zlostná vyjádření a čteme pohoršené články na téma "jak si Kalousek mohl dovolit tahat nás za fusekli". Dokonce zazněl jeden neuvěřitelně hloupý výrok o "útoku na svobodu tisku". Šmarjápanno, kde je tady jaký útok? Že si někdo vystřelil z novinářů? Od kdy je to zakázané? Ministr je člověk jako každý jiný - s tím rozdílem, že kdyby výmysl o nahrávce zatelefonoval do redakce obyčejný "člověk z ulice", nikdy bychom se o schůzce nedozvěděli. Díky tomu, že to provedl politik, ví o ní celá republika. Ano, šéfredaktoři ideově i obsahově zcela rozdílných periodik, kteří se jindy tak nenávidí, najednou nacházejí společnou řeč a společný cíl. (Mimochodem, neměl by se na to podívat antimonopolní úřad?)
Marno poukazovat na obdobný postup nakladatelů a knihkupců - v jejich případě jde v drtivé většině o tuzemské soukromníky hájící vlastní obchody. Pokud jde o šéfredaktory celostátních tiskovin, ti jednají v zájmu nadnárodních firem. Že tohle není smysl jejich konání? Že tito "hlídací psi demokracie" bojují za veřejné blaho a kulturnost národa? Povídali, že mu hráli. Že je to nesmysl a že se naše média blíží mílovými kroky k politickému bulváru, potvrdila tentýž den Mladá fronta Dnes. Spolu s pohoršenými články o Kalouskovi uveřejnila odcizený dopis Kateřiny Klasnové adresovaný několika členům nejvyššího vedení strany Věci veřejné. Co na tom, že šlo o soukromou korespondenci? Co na tom, že dopis byl půl roku starý a čekal v redakčním počítači na vhodnou dobu k použití? Co na tom, že je přinejmenším neslušné hrabat se v cizí korespondenci? Takové otázky si naši novináři vůbec nepřipouštějí. Když ale někdo odhalí nějakou jejich tajnost, hned je oheň na střeše.
Ostatně dopis manželky Víta Bárty zřejmě koluje po redakcích jako spam. Čirou náhodou se totiž druhý den objevil na stránkách Práva. Pochopitelně s odvoláním na "jejich" utajený zdroj. Jak jinak, že?
Naši novináři se očividně považují za nadlidi. Oni můžou cokoliv - třeba vybavovat úředníky odposlechovým zařízením ke špiclování jiných, jak nám to nedávno předvedli Janek Kroupa a jeho kamarád Radek John. A že jde o demokracii? Nenechte se vysmát!
Je tomu dva a půl roku, co se redaktor Mladé fronty Dnes Janek Kroupa ve spolupráci s Vlastimilem Tlustým pokusil zkompromitovat tajně pořízenou nahrávkou tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. Nevyšlo to, tak aspoň Tlustého vyfotili ve vířivce s nahou dívkou a pomocí fotografií se pokusili zkompromitovat jiné politiky. Ani tohle se nepodařilo, jen to Tlustého (a dalšího poslance, Jana Moravu) stálo teplé místečko ve sněmovně.
A co vůbec nejslavnější akce naší polistopadové "investigativní" žurnalistiky, kauza Krakatice? Novinář Jaroslav Kmenta si na ní vybudoval celou živnost, uveřejnil o ní sérii článků a vydal dokonce tři knihy. Údajný policejní spis s názvem Krakatice má pojednávat o činech a zločinech podnikatele a údajného mafiána Františka Mrázka a o jeho stycích a kšeftech s nejrůznějšími politiky, takže celý národ hltal Kmentovy příběhy s otevřenou pusou.
Jenže s tou Krakaticí je to jako se sněžným mužem. O něm taky všichni mluví, ale nikdo ho neviděl. Jediné, co o Krakatici víme, je to, co nám pan Kmenta ukáže. My netušíme, jak k údajnému spisu přišel, ani jak velkou jeho část vlastní. Nevíme (a patrně to neví ani pan Kmenta), kolik stránek a dokumentů z toho jsou pouhé prefabrikáty z dílen polistopadových tajných služeb, co vytvořili bývalí estébáci a co podstrčila KGB. Co víme ale dobře, že pan Kmenta (třebas v dobré víře) postupným uveřejňováním některých dokumentů nepěkně zamíchal naší politickou scénou. Nikdo si ale nepoložil otázku, zda to celé nemohla být jedna velká manipulace - manipulace s veřejným míněním, s našimi politickými stranami, s naší demokracií. A nikoho nenapadlo, v čí prospěch se tak děje. Františka Mrázka ještě před tím zavraždil dodnes nevypátraný odstřelovač, takže od něj se už nedozvíme nic. Ale aspoň je "klid na práci".
Kam se na tohle hrabe nějaký amatérský ministr financí se svou mystifikací o záznamu schůzky šéfredaktorů... I když kousek to byl bravurní, to se zas musí Kalouskovi nechat.