aneb Časopis Respekt a Ukrajina

Jelikož se snažím aktivně sledovat dění související s válkou na Ukrajině, všiml jsem si přirozeně, jak se k tématu staví časopis Respekt. Ačkoli ve většině případů jsem neměl výhrady, článek Kam patříme s Petrem Fialou (autor Marek Švehla, č. 12/2022) byl smutnou výjimkou a v něm obsažený pohled mě přiměl k poskytnutí zpětné vazby. Autor i redakce Respektu ji obdrželi dopisem odeslaným 3. dubna 2022. Jak je však bohužel v tomto „liberálním a kritickém médiu, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování“ (citováno podle textu uvedeného na první straně každého čísla) většinovým zvykem, zpětná vazba zůstala bez odezvy. Dopis obsahoval toto upozornění:

Článek je formulován jako pochvala Petru Fialovi za jeho cestu do Kyjeva. Dokonce autor vyzývá k ještě tvrdšímu postoji vůči Rusku, tj. k podpoře polského návrhu na urychlené zastavení dodávek ruského plynu, a správně to ilustruje parafrází citátu Garryho Kasparova, že státy stojící proti Rusku se dělí na dvě skupiny: ty, které nechtějí vyprovokovat Putina příliš silovými postoji, a ty, které vědí, že jediné, co Putina vyprovokuje k dalším imperiálním výpadům, je neschopnost ukázat sílu. S těmito názory se plně ztotožňuji a děkuji autorovi za jejich vyjádření a podporu. Nicméně v této souvislosti mě velmi mrzí, že ve většině článku se je autor pokouší znehodnotit a degradovat, neboť se aktuální situaci pokouší účelově zneužít k prosazení jiných a s ní nesouvisejících cílů, a to následujícím způsobem:

Autor se cíleně pokouší propojit současnou situaci na Ukrajině s migrační krizí roku 2015. Sice se neuchyluje k přímé lži, že případ Ukrajinců z roku 2022 a migrantů z 2015 je stejný či zásadně podobný, ale pokouší se manipulativním způsobem toto tvrzení podsunout čtenáři. Píše: „Z Balkánu do západní Evropy tehdy proudilo šest sedm tisíc zbídačelých lidí denně, mezi nimi děti“, a tamtéž kritizuje Petra Fialu za fotku „u plotu postaveného proti lidem na útěku před válkou v Sýrii“. Jak to u manipulací bývá, tato tvrzení jsou formálně vzato pravdivá, avšak zároveň účelově vynechávají zásadní skutečnosti. Zejména se autor schovává za široký výklad slova „zbídačený“ a maskuje tím fakt, že se většinově nejednalo o uprchlíky, nýbrž o migranty. Dokonce i ve „vrcholném“ roce 2015 tvořili Syřané pouze 29 % žadatelů o azyl, zatímco ostatní pocházeli ze zemí jako Pákistán, Afghánistán, Irák, Kosovo, Eritrea, Maroko a z dalších zemí severní či subsaharské Afriky, a tedy rozhodně nebyli „na útěku před válkou v Sýrii“. V následujících letech podíl těchto „Syřanů“ dále stoupal a, jak dokazují pozdější zprávy například z Německa (viz počty žadatelů celkem, odmítnutých a vyhoštěných), naprostá většina z nich se do zemí původu již nevrátila, bez ohledu na to, zda jim byl, či nebyl udělen azyl. Navíc i skuteční Syřané v roce 2015 z velké části neprchali, na rozdíl od ukrajinských uprchlíků, bezprostředně z oblastí bojů, nýbrž z uprchlických táborů v okolních zemích, tj. ne před ohrožením života, nýbrž před obtížnými životními podmínkami, což je sice pochopitelné, ale ne srovnatelné se současnou situací Ukrajinců. Proto je příznačné, že v roce 2015 tito „uprchlíci“ neprchali do nejbližší bezpečné země, nýbrž usilovali o vstup do zemí podle svého výběru, tj. s výhodnějšími ekonomickými podmínkami.

Autor ve svém manipulativním odkazu na rok 2015 cíleně používá slovní spojení „mezi nimi děti“, ale záměrně ho neupřesňuje. Protože pokud by se snažil o objektivitu, tak by uvedl, že podle oficiálních statistik i v roce 2015 tvořili téměř polovinu z deklarovaných „uprchlíků“ muži ve věku 18-34 let, přičemž muži všeho věku tvořili z celkového počtu dokonce 73 %. Tato genderová nevyváženost jasně ukazuje, že se nejednalo o model „rychle prchejme před válkou, kdo zůstane, ten zemře“, nýbrž o model „chceme jít za lepším, proto vyšleme napřed toho nejsilnějšího a ten pak následně připraví podmínky pro přesun v rámci slučování rodin“. Navíc tito „průzkumníci“ běžně disponovali sumami v řádu tisíců eur, kterými pokrývali cestovní výdaje a „služby“ převaděčské mafie. Tuto manipulaci ve svém vyjádření odhaluje ministr vnitra Rakušan, jenž snad ani z pohledu redakce Respektu nebude xenofobním propagandistou, když uvedl, že mezi ukrajinskými uprchlíky je 50 % dětí a ze zbylé poloviny tvoří 80 % ženy, tj. z celkového počtu je jen 10 % dospělých mužů. Z toho vyplývá jasný rozdíl mezi uprchlíky před válkou a „uprchlíky za lepším“.

Autor dále cítí potřebu si „kopnout“ do Maďarska kvůli stavbě plotu v roce 2015 a následně i do Petra Fialy, který měl tu „drzost“ s touto stavbou souhlasit a dokonce se před ní vyfotit, a označuje ho jako „trapného přicmrndávače od maďarského plotu“. V zápalu svého arogantního moralizování však autor „zapomíná“ zmínit, že tento plot významně přispěl k uzavření balkánské cesty a k zvládnutí migrační krize, což maďarská veřejnost ocenila v následných volbách ústavní většinou pro Viktora Orbána. Zároveň autor pokrytecky nezmiňuje, že tento maďarský plot byl poté, se souhlasem a s podporou EU, úspěšně napodoben na hranicích EU s Tureckem a Běloruskem, a mimo jiné tak přispěl k odražení nedávné hybridní ofenzívy ze strany běloruského diktátora.

Závěrem lze konstatovat, že snaha zneužít reálného neštěstí ostatních k prosazování politických, ideologických či osobních cílů je označována slovem hyenismus a to platí i v případech, kdy tímto cílem je demonstrovat svou „morální nadřazenost“. Bohužel v ČR existuje řada subjektů politických i mediálních, které se pro vlastní prospěch neštítí uchylovat se k parazitování na situaci ukrajinských uprchlíků. Velmi mě mrzí, pokud se mezi ně hodlá zařadit i časopis Respekt, a chci doufat, že výše popsaný případ zůstane pouze ojedinělým excesem.

Doplňující poznámka nad rámec původního dopisu:

V zájmu spravedlnosti je nutno zdůraznit, že redakce Respektu není jediným propagátorem výše nastíněného manipulativního postoje. Naopak v něm evidentně následuje příklad radikálně levicového webu A2larm, jenž v článku z 26. února 2022 prezentuje prakticky totožné moralizující teze jako Respekt ve výše uvedeném článku vydaném o měsíc později. Z toho vyplývají dvě zvláštní skutečnosti. Za prvé, že web A2larm by oprávněně mohl obvinit Marka Švehlu z plagiátorství, a za druhé, že zatímco A2larm se ke své radikálně levicové ideologii otevřeně hlásí, tak Respekt se pokouší toto své směřování maskovat formou výše popsaných manipulací.