Jako by mi chtěl dát příležitost, abych ještě lépe odůvodnil svou kritiku jeho komentátorského stylu a úrovně, vydal Petr Uhl v Právu z 6.dubna 2010 pod názvem „Dávno už nejde jen o Čunka“ další článek na své oblíbené téma „Čunek a justiční mafie“. Je třeba jej číst společně s textem „Čtyři podání Petra Uhla“, uveřejněným v Britských listech z 3. dubna 2010, obsahujícím jeho podnět k obnově řízení proti Jiřímu Čunkovi, dvě trestní oznámení proti němu pro nové trestné činy a trestní oznámení proti státním zástupcům Renatě Vesecké, Petru Coufalovi a Arifu Salichovovi, popř. „proti dalším státním zástupcům“.

Ve svých úvahách vychází z nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Přerově, senátu Jiřího Barboříka, nad uprchlým Romanem Vaškůjem a uvězněným Petrem Šmiřákem, odsouzeným pro pokus o uplácení Marcely Urbanové, svědkyně v procesu proti Jiřímu Čunkovi a Petrovi Hurtovi. Má zřejmě za prokázáno, že Jiří Čunek s odsouzenými spolupracoval, protože si byl vědom viny a bál se jejího svědectví. Z toho vyvozuje, že znalost výsledku přerovského procesu by asi ovlivnila hodnocení trestní věci Jiřího Čunka jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem. V tom všem pak nachází potvrzení opodstatněnosti negativního hodnocení zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do kauzy Jiřího Čunka v červnu r.2007. V obecné rovině lze připustit, že jeho úvahy mají logiku.

Přesto mají vadu naprosto zásadní: vycházejí z nepravomocného rozsudku, na který nelze žádnými právními úkony navázat. Všechny jeho úkony jsou proto naprosto předčasné a nadbytečné, slouží jen k vybití jeho vnitřního neklidu.

Ostatně stejného pochybení se Petr Uhl dopustil i tím, že jako důkazu použil zrušeného rozsudku samosoudce Vojtěcha Cepla z Krajského soudu v Praze z řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové. To je dokonce chyba ještě zásadnější: je možné, že odvolací soud pouze potvrdí rozsudek senátu Jiřího Barboříka, čili na jeho smyslu a textu nezmění ani čárku, ale Ceplův rozsudek byl zrušen s výtkami, takže nový výrok soudu se od něj bude v každém případě výrazně lišit, a to i v tom případě, že by opět padlo rozhodnutí ve prospěch exprokurátorky Marie Benešové.

Celkem správný odhad projevil Petr Uhl názorem, že soud nerozhodne o návrhu na povolení obnovy Čunkova procesu tak rychle, aby se předešlo promlčení věci: není pravděpodobné, že by se Arif Salichov blamoval předložením návrhu na povolení obnovy procesu na základě nepravomocného rozsudku. A není pravděpodobné, že odvolací řízení proběhne včas.

Projevem zaťaté podjatosti a nezpůsobilosti posuzovat věci neosobně, v souladu s právem, je pak výběr státních zástupců, na které Petr Uhl podal trestní oznámení. Usnesení ze 4. června 2007 o delegaci věci z OSZ Přerov na OSZ Jihlava nevydal přece žádný z nich, ale ředitel trestního odboru NSZ, státní zástupce Stanislav Potoczek, jehož Petr Uhl zásadně pomíjí. Mechanismus zpracování podání na NSZ je ale takový, že žádost o delegaci, podaná obhájcem obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty, se za normálních okolností mohla dostat přímo na jeho stůl. Zatím nikdo nezjišťoval, zda s Renatou Veseckou někdo předjednal postup Stanislava Potoczka, zda o přijetí podání obhájce věděla dříve než státní zástupce Stanislav Potoczek, či zda mu dala předem pokyn, jak má věc vyřídit. Je pouze jisté, že po vyhlášení rozhodnutí „naskočila za jízdy na palubu“ a začala usnesení vehementně obhajovat, ačkoli jeho zrušení v rámci vykonání dohledu nad činností podřízeného by bylo spíše na místě. V tomto bodě je její odpovědnost nezpochybnitelná. Velmi obtížné by bylo prokazování trestní odpovědnosti Arifa Salichova, protože věc mu byla přikázána a závěry jeho usnesení odpovídají až na malé výjimky podkladům, jež k posouzení obdržel. Přiměřeně totéž platí pro dohledového státního zástupce Petra Coufala. A zejména je jejich odpovědnost zastřena výkonem dohledu, který ve věci vykonala na základě zvláštního oprávnění podle §174a tr.ř. nejvyšší státní zástupkyně.

Perlou na závěr je Uhlův výrok, že Čunek asi spravedlnosti unikne, ale dále půjde o Veseckou, Kučeru a Němce. Ten ukazuje na naprostou ztrátu soudnosti. Ze skutečnosti, že Pavel Němec občas pozve pár známých na přátelské posezení, na němž se nezávazně tlachá o čemkoliv, co právě v tu chvíli přítomné zajímá, nelze vyvozovat žádné závěry. Nic jiného mu Petr Uhl neprokáže, nechť je jeho marxistická víra o zločinnosti bývalého ministra jakkoliv silná. A k nesmyslnosti obvinění proti Pavlu Kučerovi jsem se vyjádřil v předchozím článku. Pokud se týká Renaty Vesecké, její naděje na budoucí nepříjemnosti jsou poměrně největší. Jde ovšem o to, zda vůbec někdo z mocných ještě cítí potřebu ji pronásledovat, když už po její hlavě netouží ani dříve krvelační bossové Jiří N. Paroubek a Vojtěch Filip. Mimo to představa, že policie na základě právě Uhlova oznámení proti ní vede úkony trestního řízení pod dozorem a dohledem jejích podřízených, mi připadá poněkud dada. Na rozdíl od Uhla vím, o čem mluvím.