Zprávu o tiskové konferenci Pavly Topolánkové, která manželově vládě popřála krach, zhodnotil v televizi nejmenovaný politolog. „Jde o zneužití manželky premiéra,“ řekl a z obrazovky zase zmizel. Chtěl jsem se zeptat „A co když chtěla být zneužita?“ leč interaktivita televizního vysílání není dosud taková, abych politologa přiměl k reakci. Jiný politolog jednání Topolánek-Paroubek v přímém přenosu okomentoval slovy: „Je to nedemokratické.“ Proč, neřekl.

V domácích médiích, zejména těch elektronických, se nebývale rozmohla vyjádření politologů jedné věty. Na počátku let devadesátých, když chtěl český novinář dodat svým slovům váhu, uvedl, že „pozorovatelé“, popřípadě „analytici“ politické scény cosi tvrdí. Tato formulace, za níž byla příliš patrná snaha protlačit pod rouškou objektivity vlastní názor, po čase vyčpěla a nastala éra politologů komentujících události pod svým celým jménem. Takhle svou kariéru v televizních zprávách odstartoval i Jiří Pehe. Politologové se od té doby neustále množí (už jsou jich desítky) a jejich vyjádření zkracují.

Odlišná praxe je v zahraničí: například francouzští žurnalisté se stanovisek politologů nedožadují, neboť jsou sebevědomější a popisované události – s patřičným zdáním nestrannosti – dokáží zhodnotit sami. Tamní politologové, méně početní a o poznání méně zprofanovaní, chtějí-li cosi zásadního sdělit národu, sepíší vlastní článek a nabídnou jej tisku.

Být tak českým politologem, sestavil bych soupis pěti vět, který bych rozeslal do všech médií: 1. Jde o chvályhodný pokus zvýšit domácí politickou kulturu. 2. …jasný případ politického zneužití. 3. …postup na hraně ústavnosti. 4. …popření demokracie. 5. …skandál! Kdyby mě pak někdo požádal o nějaký názor, odkázal bych ho pouze na číslo odpovědi, již má pod mým jménem zveřejnit. A odebral bych se zpět klimbat na Olymp.

www.danes.cz