Oba magazíny vydává Vydavatelství Pražan, které do podzimu ovládal Josef Dobeš (VV) a které údajně brzy přejde přímo pod VV. Zástupci strany odmítají, že by se jednalo o skrytý sponsoring.

Deník uvedl, že mezi inzerenty, kteří si objednali reklamu za stovky tisíc korun, patřilo třeba třebíčské Horácké kovodružstvo či síť obchodů se skateboardovým vybavením. Zatímco kovodružstvo vedl Pavel Bárta, strýc Víta Bárty, prodejny AbraCadabra ovládala agentura Babylon Promotion Service, která patří jeho synovci Petrovi.

Dalším inzerentem v časopisech byla poradenská agentura MXB ekonomického experta VV Michala Babáka a také řada jejích klientů. Babák věc rovněž vysvětluje tím, že nešlo o politický sponsoring, ale o reklamu. Hospodářské noviny jmenují i další věrné inzerenty v časopise Pražan – jazykovou agenturu AZ Institut a jihočeskou investiční skupinu Krum-invest, v nichž zastávají vlivné pozice rovněž lidé z okruhu Věcí veřejných.

Zdálo by se, že je na stole další skandál. Jenže jen zdálo. A to jen tomu, kdo zcela ztratil ponětí o dějinných souvislostech a neví nic o historii a okolnostech vývoje politických stran v Česku, resp. Československu, a ostatně v celé Evropě. Dovolme si tedy tuto drobnou exkurzi vykonat nyní.

Za první republiky, kterou jsme si zvykli velebit jako vzor demokracie, pořádku a mravnosti, vycházela řada celostátních deníků. A – světe, div se – u všech najdeme přímé či téměř bezprostřední vazby na politické strany a struktury s nimi spjaté. Příkladně Právo lidu bylo orgánem strany sociálně demokratické, Rudé právo hlásalo bez obalu názory komunistů. Z druhého pólu vzpomeňme na Národní politiku, list naprosto pokrevně spřízněný s politikou Národních demokratů, tedy předválečné pravice. Někde ve středu se pohybovalo České, resp. Svobodné slovo národních socialistů. Přičemž ona vazba na politické strany byla většinou zprostředkovaná – vydavatelem byl například významný funkcionář strany, např. dr. Stránský. Nicméně list nikdy neskrýval, jaké zájmy hájí a prosazuje. Tím byl čitelný a kupoval si ho pak zpravidla sympatizant té které politické linie, který toužil po sobě konvenující interpretaci událostí, nechtěl číst agitaci protilehlého tábora.

Totéž mimochodem platilo i pro samotné novináře. Není vůbec představitelné, že by redaktoři přebíhali přes Václavák z Melantricha do Národní politiky, neřkuli do Rudého práva. Redaktor se volbou svého zaměstnavatele přihlásil k názoru typickému pro list a stranu s ním spřízněnou. Nic na tom nebylo špatného. Naopak – bylo to poctivé, jak vůči voličům, tak vůči stranám.

Zdánlivou výjimku tvořily Lidové noviny, které se sice deklarovaly nadstranicky, ale držely neochvějně duchovní a politickou linii tehdejšího Hradu, tedy prezidenta Masaryka, který do nich i sám pod šifrou přispíval. Lidovky tak sice nebyly partajní, ale politický názor měly rovněž velmi přesně formulovaný a neskrývaný.

To až naše politicky korektní doba přišla s fenoménem totální nestrannosti. S chimérou o tom, že novinář je nadčlověk vybavený absolutní nezávislostí a možností popisovat svět objektivně a bez jakéhokoli ovlivnění odkudkoli. A s tím souvisí i dnešní rádoby kauza novin Pražan a Věci veřejné. Přece každý, kdo je byť jedinkrát otevřel, viděl, že jde o noviny spjaté s danou politickou stranou, prosazují a zveřejňují její názory a bojují za její cíle. A když si strana „vydržuje“ svoje noviny, je logické, že na jejich provoz shání prostředky ze zdrojů sobě blízkých – ať už příbuzensky, nebo obchodně. Na tom nevidím nic špatného a nepoctivého. Špatné by to bylo v okamžiku, kdy by se tyto noviny platily z veřejných prostředků, ať už přes jakéhokoli prostředníka.

Jenomže to se zřejmě nedělo, protože jinak by o tom Hospodářské noviny jistě napsaly. Proto je kauza inzerentů Věcí veřejných jen dalším plácnutím do vody a snahou přihřát si svou mediální polívku nad aktuálním ohništěm.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6