MÉDIA: Politická korektnost - nebo diplomatická lež
"Prezident Václav Klaus je - tuším - plukovník v záloze. Přitom však nemá příliš mnoho možností, nepočítám-li nudné přehlídky při příletech a odletech na a z oficiálních návštěv, vojensky se vyžít. Jen tak si vysvětluji jeho studenoválečnický novoroční projev, se kterým ovšem do hloubi duše nesouhlasím."
Z četby tisku a sledování médií je zřejmé, že Klausův projev nenechal téměř nikoho klidným. Za zmínku jistě stojí i reakce politiků. Na jedné straně souhlasný potlesk - například ze strany středočeských a pražských organizací ODS, na druhé straně nezdvořilé odmítnutí, jaké projevil například předseda zelených Martin Bursík. Mezi těmito póly je spektrum ohlasů, z nichž každý má svou politickou motivaci. Jiřímu Paroubkovi se Klausova výzva ke konsenzu politických stran hodí, takže presidenta pochválil na plná ústa. Premiéru Topolánkovi se do jeho krámu nehodí, tak se vyjádřil jen velice zdrženlivě, vlastně neřekl nic.
Společným rysem všech reakcí je ale fakt, že se jejich autoři vymezovali nejen vůči obsahu Klausových vět, ale především vůči formě. Výrazy jako "studená válka" či "zbraně hromadného ničení" prostě vyvolaly debatu, která svědčí o tom, že do ustálených pravidel nudného politicko-mediálního newspeaku někdo vnesl docela drsným stylem neklid a vzruch.
Václav Klaus je mistrem lexikální a významové zkratky. Má talent vyjádřit složitou situaci jednoduchým obrazem, příměrem, paralelou, často přebíranou z historie. Z jeho dílny pochází "sarajevský atentát" i "toleranční patent". Klaus předpokládá, že většině obyvatel jsou původní obsahy těch pojmů notoricky známy, takže si je dokáží abstrahovat a chápou jejich metaforické použití v aktuálních souvislostech. Přestože tato Klausova slova bývají často terčem posměchu kritiků - co jen si vyslechl za "sarajevský atentát" a co dnes sklízí za "studenou válku" -, účelu bývá dosaženo a Klausovy formulace pak vstupují do spontánního slovníku politiků, novinářů a jak lze předpokládat, v brzké budoucnosti vstoupí i do učebnic dějepisu.
Tato Klausova schopnost je výrazem jeho specifického intelektu a osobnostního ustrojení, které nelze mechanicky kopírovat. Párkrát se o to pokusil Mirek Topolánek, a pohořel - například s "osvětimskou lží" nebo "nocí dlouhých nožů". V této historické paralele pokračoval i jeho poradce Marek Dalík, když se v nadsázce označil za Topolánkova Martina Bormanna. Výsledku bylo dosaženo - Dalíkovi dnes nikdo neřekne jinak než Bormann Dalík, ale věcný přínos nevznikl žádný.
Z toho je zřejmé, že vytváření silných ikonických vyjádření není jen věcí vzdělání a rozumového IQ, ale je to také - a často ve větší míře - podmíněno sociálním intelektem, společenskou empatií, odhadem situace a publika, v níž a před nímž silnou metaforu vyslovujeme. V tom je Klaus mistr, ostatní jen více či méně neúspěšní učedníci.
Je však spravedlivě třeba říci, že v označování složitých faktů jednoduchými floskulemi jsme měli ještě nejméně dva jiné mistry, Václava Havla a Miloše Zemana. Havel proslul nejen svou větou "naše země nevzkvétá", ale především floskulí "blbá nálada". Velice přesně vystihl to, co chtěl říci, reklamně pádným sloganem, který byl snadno zapamatovatelný a snesitelně zjednodušující. Teď se nebavme o jeho reálném základě - na ten byly názory různé, stejně jako na Klausovu "studenou válku". A stejně jako na nepřebernou a kvalitativně různou směsici výroků Miloše Zemana, který také s oblibou sahal k osvědčeným a často originálním mediálním zkratkám. Zemanova floskulizace ale byla spíše ornamentální a intelektuálská - zdánlivě korektním výrazivem substituoval slova, která by pro jejich vulgárnost nemohl použít, a přesto mu bylo rozuměno. To byla například jeho "matérie, ze které bič neupleteš". Zemanova metaforika byla povrchová, ale účinná. Klausova jde více do hloubky, ale s účinkem nemenším.
Ikonických vyjádření a metaforických sdělení v politické mluvě se zpravidla nejvíce děsí ti, kteří by jich rádi byli schopni, ale nejsou. Nositelé suchého jazyka a přímočarého jednoprostorového myšlení. A také ideoví odpůrci. Často můžeme jen spekulovat, co bylo dřív: zda odpor k osobě a myšlenkám, či závistné odmítnutí jejich formy. Dobře je to vidět na vztahu Pithart - Klaus. Oba představují zcela odlišné paradigma. Klaus se nebojí nepopulárních vyjádření a ostentativní formy, zatímco Pithart si úzkostlivě hlídá nekontrastnost, korektnost a zaoblenost svých slov co do obsahu i formy, až může leckdy právem připadat prostě bezpohlavně. Skutečnost, že oba jmenovaní stojí na protilehlých valech ideového příkopu, může být stejně dobře příčinou, jako důsledkem toho meritorního osobnostního rozporu a nesouladu.
Ikonických vyjádření se děsí ale i novináři. Klausův projev se "studenou válkou" vyvolal sprchu neméně studených reakcí. Již jmenované Lidové noviny vypadaly v prvních lednových dnech jako Rudé právo zkraje 50.let - na každé straně dva a více příspěvků různých autorů s týmž tématem, a to je kritika presidenta a jeho projevu. Jen slepý by v tom neviděl kampaň. Pak se novináři nesmějí divit, když je politikové občas podezírají ze stranickosti, zaujatosti a vedení nefér politického boje.
Mimochodem: poslední dobou obrazných, zábavných a diskusi vyvolávajících výroků jako by na naší politické scéně ubylo. Možná to bude tím, že mizí první generace polistopadových politiků - opravdu činný z první velké trojice Havel - Zeman - Klaus už je jen právě Václav Klaus. Tato první generace byla generací intelektuálů s velikou úctou k jazyku a jeho smyslu, schopnostem vyjádřit odstíny reality, k moci slova. A tato generace také měla velice vytříbený cit pro to, kde končí smysluplná výrazová korektnost, často opřená o jiskřivé jazykové vyjádření a metaforu, a kde začíná nudná a bezobsažná diplomatická lež. Novější generace politiků jako by spíše odpovídaly duchu doby, a ta je méně verbální, a více obrazová. Jako ve filmu: ubývá významotvorných slov a přibývá akce. Nebezpečí ale je v tom, že akce sama nestačí, musí být podložena myšlenkou, nemá-li se z české politiky neodvratně stát béčkový krvák.
(Psáno pro Česká média)
