Potíž je v tom, že tato žena, neskrývající své jméno, pro své vyprávění nikdy nepředložila žádný důkaz. Nemá jediného živého svědka kromě mladší sestry, která byla údajně její souputnicí během pobytu v Sovětském svazu, ale nyní prý nemocná žije v Řecku. Nikomu neukázala víc než opis rusky psané pracovní knížky spolu s povolením vjezdu do Československa k trvalému pobytu a korespondencí kolem přiznání českého občanství. Objevili se sice mecenáši ochotní osobně s ní vyjet do Ruska pátrat v archivech, což odmítla a všichni to chápali jako bázeň z návratu na místa neblahých vzpomínek.
Když mne vyhledal režisér Zdeněk Všelicha, připravující díl o Věře Sosnarové, aby se dozvěděl můj názor na její kauzu, zdálo se mi, že zkušený tvůrce vnímá slabiny obrazu, do něhož se tato žena stylizuje a jak její vyprávění je často v rozporu s realitou. A že svou nevůlí cokoliv dokazovat bohužel vzbuzuje čím dál tím víc spíš nedůvěru. Jenže seriál je o hrdinech, a zřejmě proto bylo shledáno nevhodným ženinu interpretaci jejího údajného osudu zpochybňovat.
Takže hned v úvodu zazněla slova o tom, že její ruská matka přišla do ČSR jako manželka našeho legionáře, s nímž se seznámila poté, co bojovala s bolševiky jako rozvědčice bílé armády. Co na tom, že v žádném ozbrojeném seskupení bojujícím v občanské válce v Rusku s rudými gardami nepůsobily ženy jako řadoví bojovníci a tradičně plnily pouze funkce zdravotnic. Stejně bez povšimnutí zaznělo tvrzení, že mladá Ruska se tolik chtěla zbavit pout se svou vlastí, že jí manžel místo jména Ljubov zakoupil české jméno Ludmila. Jako by bylo možné se jménem obchodovat.
A pak už nám bylo namlouváno, že matka Věry Sosnarové byla s dcerami v roce 1945 po příchodu Rudé armády do Československa odvlečena do Sovětského svazu právě kvůli tomuto svému původu, i když mezi oběťmi tehdejších únosů nikdy žádné ruské manželky legionářů nebyly. Že NKVD měl seznamy, koho má zadržet, i když pokud takové seznamy existovaly, týkaly se jen špiček bývalé emigrace z bolševického Ruska a ostatní únosy byly spíš dozníváním násilné mobilizace osob německé národnosti pro obnovu sovětského hospodářství. A i když tvůrci pořadu věděli, že žena v rozhovorech vzpomínala na posledního německého druha své matky, ani je nenapadlo zaujmout vůči verzi o pronásledování matky - bělogvardějky aspoň trochu ostražitosti. Stejně tak nám také tvrdili, že podobných případů bylo v Čechách a na Moravě tři tisíce, i když počet odvlečených z území dnešní ČR podle všech odhadů historiků nepřesáhl jeden tisíc.
Věra Sosnarová byla údajně uvržena do gulagu na Sibiři, i když do táborů gulagu by se mohla dostat jen po předchozím odsouzení, o němž se ale nezmiňuje, takže nanejvýš byla v táboře válečných zajatců a internovaných a podle údajů v dochované pracovní knížce nejspíš na Uralu. Tuto knížku tvůrci raději zamlčeli, protože potvrzuje naopak to, že už od roku 1947 byla Věra Sosnarová normální zaměstnankyní kombinátu Sojuzazbest a postupně dalších podniků. Místo toho nás zahrnuli líčením nepřetržitého proudu hrůz života v táboře.
Když si diváci přečtou vzpomínky tentokrát opravdových vězenkyň gulagu, které mají ještě během tohoto července vyjít v nakladatelství Academia, pochopí slova jednoho z prvních diskutujících o pořadu na serveru České televize: „Ta babka v tom gulagu nikdy nebyla, nevěřím jí ani slovo.“
Nejsem nijak nadšen tím, že již také začínám mít obdobný dojem a beru nezodpovědnou televizní popularizaci této ženy jako políček urážející památku všech, kdo opravdu prošli útrapami sovětských represí, k nimž patřil i můj otec. Tohle jsi Česká televize chtěla?
LN, 23.7.2009
Autor je publicista