Zákon, který určuje nominaci a způsob volby členů Rady České televize, je špatný. Vznikl účelově, v zimě 2000/2001 jako reakce na tehdejší krizi v ČT, která byla odstartována reakcí televizních odbojářů (a poté odborářů) právě na verdikt rady ČT, jímž tato odvolala ředitele Chmelíčka a jmenovala ředitele Hodače. Rada ČT se stala rozbuškou v dlouho neřešeném kompetenčním sporu o to, kdo vlastně má vládnout v České televizi: politici, zaměstnanci, ředitel či rada?

Refrénem krize se stala údajná zpolitizovanost Rady ČT, do níž své zástupce vysílaly parlamentní strany, jejichž zástupci také různými způsoby s jednotlivými radními komunikovali, z čehož se dovozovalo, že je též přímo řídili, aby plnili své politické zadání. Proto, když byla odvolána tehdejší rada, jíž předsedal politolog Mareš, poslanci pod tlakem zaměstnanců ČT změnili zákon. Podle toho nového a dosud platného vysílají do Rady ČT své zástupce různé úctyhodné „společenské organizace“, např. včelaři, zahrádkáři, církve atd. Ale též obskurní a de facto fiktivní spolky vzniklé ad hoc jen proto, aby mohly vyslat někoho do Rady ČT (vzpomínám si, že jednoho „radního“ takto vyslala do boje organizace jménem Svaz na ochranu před televizí).

Přestože zákonodárce jistě svůj produkt takto nezamýšlel, nutně to k těmto trapným koncům muselo dospět. Jednoduše proto, že zákon předepisuje, uzákoňuje a svatým činí pokrytectví. Všichni vědí, že i ty dnešní adepty do Rady ČT vysílají politické strany, jen se to kryje nějakými těmi více či méně vymyšlenými spolky.

Tento zákon je špatný, je třeba jej změnit. A protože v rozumných zemích zákon kopíruje spontánní vývoj společnosti, měl by se do zákona zpět vrátit princip, podle něhož se na obsazení Rady ČT prostě dohodnou politické reprezentace. Je to upřímnější cesta stejným směrem. A i když to zdaleka není optimální řešení (protože stále nenabízí chybějící kloudnou definici smyslu a poslání, nejen pravomocí Rady ČT), je to určitě řešení lepší než to stávající.

Konec konců, chcete-li podpůrný argument, zde je: I politické strany totiž jsou ze své podstaty „společenskými organizacemi“, tj. spolky, do nichž se lidé spolčují dobrovolně s nějakým společným cílem. Tyto spolky pak prostřednictvím voleb získávají mandát k tomu, aby v zemi po určité období vládly. Tj. spravovaly to společné, co máme. Tedy i Českou televizi.

Mimochodem, optimální by bylo nemít rady tohoto typu žádné, protože je to nesystémový řídící mezičlánek mezi takto oslabeným manažerem a posílenou politickou vrchností. Typická převodní páka. Jenomže čekat, že by politici sami změnili něco, co jim samým dobře slouží, asi nelze. Proto je lepší menší zlo, je-li pravdivě definováno.

(Psáno pro Česká média)