Do jisté míry pro to mám pochopení. Internet nás všechny proměnil v tikající mediální bomby. A zároveň je každý potenciální mediální hvězdou. Stropíte scénu s protivnou servírkou, šikovně uklouznete po banánové slupce nebo jen usnete s legrační grimasou v tramvaji - a druhý den je z toho hit na YouTube.
Byl jsem svědkem scénky, kdy mladík v tramvaji natáčel debatu revizora s černým pasažérem. Oba to velmi rozčílilo a žádali, aby video okamžitě smazal. Málem to skončilo rvačkou. Spravedlivé rozhořčení revizora a jeho oběť tak spojilo, že na placení pokuty nejspíš ani nedošlo.
Posedlost publikováním a jeho snadnost dělá vrásky mnoha lidem. Odhaduje se, že na koncertech natáčí zpěváky či hudebníky průměrně každý desátý divák. Pořadatelé to sice zakazují, ale nedá se to uhlídat. Telefony s kamerkami šermují nespokojení zákazníci v obchodech i hosté v restauracích. Z videí natočených žáky jsou nešťastní učitelé. Za zveřejňování natočených videí prý padly už první dvojky z chování.
Chápu obavy o soukromí. Vlezlost amatérských zuřivých reportérů musí mít svou míru. Ale na druhou stranu bychom se přece aspoň na veřejnosti měli všichni chovat tak, aby to případné zveřejnění uneslo. Internet z nás tak paradoxně může udělat slušnější a zdvořilejší lidi.
Třeba ze mě dneska. Jel jsem do práce a jeden řidič mi nedal přednost na křižovatce. Už už jsem stahoval okénko, chtěl začít ječet a šermovat vztyčeným ukazovákem. Ale pak jsem si všiml, že jeho spolujezdkyně má v ruce telefon. Asi psala esemesku. Ale co kdyby měla zapnutou kameru? Tak jsem se jen džentlmensky pousmál a dal mu ladným gestem přednost. A víte co? Ten zatracený idiot mi ani neodpověděl.
Převzato z blogu Extra se svolením autora.