Přímý přenos setkání trojkoalice a ČSSD na téma důvěry vládě vyvolal řadu diskusí, které se vesměs omezily na konstatování, že z jednání nevzešlo a snad ani nemohlo vzejít nic konkrétního. Že šlo o představení jednotlivých aktérů před veřejností. Že šlo vlastně tak trochu o uloupený vysílací čas. Uloupený v tom smyslu, že šlo o politické píárko, které – kdyby si je měli účastníci platit v inzertních cenách – by stálo miliony. Veřejnoprávní televizi tyto miliony nikdo nenahradí a soukromé televize ten přenos vcelku nevysílaly.

Téměř nikdo se ale nezabýval skutečnými okolnostmi přípravy přenosu. Odvysílat něco odněkud není takový problém, jako to logisticky a organizačně připravit. Přinejmenším tedy musela být na stole dohoda se sekretariátem předsedy Poslanecké sněmovny, kde se schůzka odehrála. Pokud si tedy někdo klade otázku, kdo televize k jednání přizval, zde je jedna z možných odpovědí: přece Miroslav Vlček. Bez jeho vědomí či dokonce proti jeho vůli se nic takového v dolní komoře Parlamentu odehrát přece nemohlo.

Je-li tomu tedy tak, že hostitelem televizních kamer byl předseda Vlček, proč to televize nepřiznají? Proč tvrdí (např. šéf zpravodajství ČT M. Petrov), že přenos odstartovala pouhá agenturní zpráva ČTK, na jejímž základě se prostě rozhodli setkání vysílat? Politických setkání na různé úrovni se v Česku vede denně mnoho, z drtivé většiny za zavřenými dveřmi, bez kamer. Proč televize „kryjí“ toho, kdo jim ty dveře otevřel, kdo je pozval a rozestavil jejich stativy kolem jednacího stolu?

Nebo je to tak, že se u nás novináři rozhodnou něco natočit a vysílat a prostě to udělají? Že pro ně neexistují hranice, zavřené dveře, že všechno mohou, všude smějí, vše je jim dostupné? To by pak ale nebylo důkazem větší míry demokracie, jak by se někdo mohl domnívat, nýbrž znamením, že tu panuje nepředstavitelný nepořádek. Pokud lze uspořádat přímý přenos z pracoviště čtvrtého nejvyššího ústavního činitele, aniž by k tomu dal popud či souhlas, pak to znamená, že tento činitel a jeho lidé pracují špatně. A tedy berou své peníze z veřejných prostředků zbůhdarma.

Druhá otázka, která se rovněž příliš neotevírá: Ještě den před oním setkáním, tedy 9. ledna (noviny, např. ty Lidové, o tom informovaly 10. ledna), se hlavní aktér schůzky, premiér Mirek Topolánek poměrně radikálně vyslovoval proti pojetí schůzky jako „televizního duelu“. Sice explicitně nevyjádřil nesouhlas s televizním přenosem jednání, ale zároveň vyloučil, že by šlo o názorově atraktivní střet ve stylu nedělních politických magazínů. Proč se tedy premiéra novináři nezeptali, za jakým účelem tedy nechal spustit (souhlasil, aby byly spuštěny) kamery? Novináři se většinou shodli na tom, že režisérem přenosu byl Jiří Paroubek a že jej využil pro prezentaci svého opozičního programu. Proč se takové prezentace ale zúčastnily hlavy koaličních stran, když víceméně dopředu počítaly či musely počítat s tím, jak to dopadne? Když nešly – dle svých slov – do televizního duelu? A když tedy musely vědomě, ba záměrně jít do pouhé přehlídky slov, která nikam nevedou, a tváří, které o ničem nevypovídají?

Nelze se pak divit závěru, že pachatelem promrhaných peněz a zrádcem diváckého očekávání jsou všichni zúčastnění pěkně pospolu. Šli do toho, věděli, do čeho jdou, a ještě si k tomu „pronajali“ Parlament. Nelze předpokládat, že náklady aktérům vyfakturuje hospodářské vedení Sněmovny. Na místě je ale obava, že tuto položku našim televizním politikům vyúčtují voliči.

Ptáte se, cui prodest, tedy komu to poslouží? Přece komunistům: ti jediní na tomto tyjátru chyběli a ve volební kampani tuto absenci náležitě zužitkují.

(Psáno pro Česká média)