Projíždím pražskou Švehlovou ulicí. Před napojením na Průběžnou přeje cosi veřejnoprávní televizi Jiřina Bohdalová. Projíždím karlovarskou částí Stará Role. Na rohu ulic Závodu míru a Svobodova je připraven s gratulací Jaromír Bosák.

To jen namátkou, co mi utkvělo v paměti. Na jiných místech přejí zase jiní něco jiného. Předpokládám, že po celé republice.

Najde se ale alespoň jeden jediný billboard, na němž se Česká televize, když se tak hrdě hlásí k tradici celých šedesáti let, tedy i k tradici ČST, omluví národu za to, že byla většinu tohoto času nedílnou součástí komunistické propagandy? Nástrojem totality a politické nenávisti vůči všemu, co jako hodné nenávisti určilo komunistické vedení v Praze, potažmo v Kremlu.

Nedělejme si iluze. Totalitní režim proto nazýváme totalitním, že totálně zasahoval do všech oblastí lidské činnosti a fungování společnosti. Platí to i o tehdejší Československé televizi.

Jak to fungovalo v praxi? Nabízím konkrétní příklad, jak absurdní, ba stupidní podobu měla totální nenávist vůči jednomu subjektu, v tomto případě Státu Izrael. Tehdejší komunistické Československo, věrný lokaj Mosky (a ČST s ním), stálo od červnové války 1967 politicky po boku Arabů. Izrael se stal, zjevně na popud Moskvy (Ceauşescovo Rumunsko bylo světlou výjimkou), víc nenáviděným státem než USA a celý "imperialistický" Západ dohromady. Konkurovat v této nemilosti mu mohla snad jen Jižní Korea. Pamětníci potvrdí, že zuřivá antiizraelská propaganda 70. a 80. let neměla obdoby.

Protiizraelský fanatismus dosáhl takové míry, že Československá televize vyřazovala soutěžní písně tohoto státu ze záznamů mezinárodních festivalů, a to bez ohledu na jejich umístění, jak je možné doložit na následujícím příkladu Velké ceny Eurovize.

V roce 1982 jsem začal porovnávat německé přenosy této písničkové soutěže (vysílané televizí ARD) s československými televizními záznamy.

27. ročník festivalu hostilo britské letovisko Harrogate. Grand Prix si 24. dubna odvezla do Spolkové republiky zpěvačka Nicole za interpretaci písne Ein Bisschen Frieden. Jako druhý nejlepší mezi osmnácti soutežícími skončil izraelský soutěžní příspěvek Hora. Československá televize uvedla záznam tohoto koncertu 21. května 1982. Domácí verzi by se nedalo nic vytknout. Nebýt toho, že v pořadu chyběla druhá nejúspěšnější skladba reprezentující pop music Státu Izrael. Abych zjistil příčinu jejího vyřazení, obrátil jsem se s písemným dotazem na příslušnou televizní redakci v Praze. Odpověď jejího pracovníka Jaroslava Eima byla datována 24. června 1982:

Je pravdou, že v pořadu chyběla jedna jediná píseň, a to píseň Izraele, která shodou okolností obsadila druhé místo v soutěži. Neodvysílání této písničky má velmi prostý důvod. Pořad byl nabírán po trase a bohužel zrovna, když byla na řadě píseň Izraele, byla na trase porucha. Tudíž vzhledem k technickým podmínkám jsme nemohli tuto písničku vysílat a musili jsme ji vystřihnout. Byla-li by porucha na jiném místě, odpadla by písnička jiná. To je pravý důvod neodvysílání izraelské písničky.

Vysvětlení jasné, prostě smůla. Nezbývalo než vyčkat, co se bude dít napřesrok.

Podle pravidel eurovizního festivalu se až na výjimky soutěží v zemi úřadujícího vítěze. Místem konání 28. ročníku se proto stal německý Mnichov. Velká cena putovala zásluhou Corinne Hermesové a písně Si la vie est cadeau do Lucemburska. Na druhou pozici se stejně jako v předchozím roce probojoval Izrael. Vycházející hvězda Ofra Hazza reprezentovala svoji zemi titulem Am Jisrael Chaj. Poselství textu nebylo možné přeslechnout. Půl století od Hitlerova nástupu k moci bylo víc než symbolicky z německé půdy Němcům i světu připomenuto, že navzdory šílenému úsilí projektantů holocaustu židovský národ nepřestal existovat. Napjatě jsem čekal, jak se s tímto morálním odkazem vyrovná Praha.

Záznam mnichovského koncertu byl do vysílání zařazen 20. května 1983 - a Ofra Hazza na obrazovce chyběla. Na moji otázku, proč byla izraelská píseň vystřižena tentokrát, odpověděl týž redaktor Eim, ale po roce docel jinak:

Máte pravdu, že v pořadu chyběla pouze píseň Izraele, která shodou okolností obsadila v soutěži druhé místo. Písničku jsme vypustili zcela záměrně. Neočekávejte totiž od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu.

Cenzurní zásahy z politických důvodů postihovaly izraelské eurovizní příspěvky i v dalších letech, přičemž na moji korespondenci k tomuto tématu přestala Československá televize reagovat. Nicméně v druhé polovině 80. let došlo v této věci k dalšímu pozoruhodnému vývoji. V březnu 1987 svedl los Davisova poháru do Hradce Králové tenisové týmy Československa a Izraele (za který hráli Mansdorf a Glückstein, přičemž izraelská reprezentace hostitelskou zemi porazila 3:2). Televizní diváci měli možnost sledovat výkony tenistů židovského státu ve třech dnech po dobu několika hodin a nezdálo se, že by jim to mohlo jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. Jako naprostá pošetilost se proto jevilo další případné vyřazování tříminutových izraelských písní z eurovizních záznamů.

Jak ale ukázal následující rok, komunistická cenzura pošetilá byla.

Soutěžní přehlídka pro rok 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní Ne partez pas sans moi zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion, hájící barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Jardenu Araziovou a skladbu Ben Adam, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. V záznamu Československé televize vysílaném 29. května 1988 ovšem chyběla. Nezbývalo než obrátit se přímo na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.

V dopise datovaném 30. května 1988 jsem nejprve Jana Zelenku seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených, pokud jde o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně televize referovala o izraelských tenistech, a pokračoval jsem následující argumentací:

a) Znamená-li odvysílání zhruba tříminutové izraelské písně v rámci mezinárodního festivalu propagaci izraelské politiky, proč se stejná propagace nepřičítá několikahodinovému přenosu izraelského tenisu v rámci mezinárodního turnaje?

b) Neznamená-li několikahodinový přenos izraelského tenisu propagaci izraelské politiky, pak nemůže být taková propagace přičítána ani vysílání tříminutové izraelské písně.

Přikloníme-li se k variantě "a", nevyhneme se otázce, proč se Československo v Davis Cupu 1987 nezachovalo vůči soupeření s Izraelem stejně jako o rok později Indie (která odmítla nastoupit). Dáme-li přednost variantě "b", nezbude než se ptát, jaký smysl má systematické vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů? Nemohu se zbavit dojmu, že postoj televizní redakce vůči izraelské účasti na eurovizní Grand Prix je právě tak absurdní, jako by byl absurdní příkaz československým kameramanům, že na Davis Cupu v Hradci Králové se nesmí dostat do záběru žádný izraelský tenista.

Závěrem jsem televizního ředitele požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů. Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 zahrnovala obsáhlý výklad o postavení televize v komunistické společnosti a po něm následující klíčovou větu:

K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete(záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.) byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.

A tak už - či spíše až - napřesrok, sedm let od mého prvního dopisu, bylo divákům Českosloveské televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Hazza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se Derech ha´melech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji přednesla formace Gili and Gallit.

Pokud tedy chceme být při oslavách šedesátin ČST/ČT objektivní, musíme připomínat i takovéto příběhy. Jsem si jist, že toto je jeden z velkého množství jemu podobných. Bohužel příliš velkého množství, abychom při těchto mediálních narozeninách měli důvod k jásotu.