Mé občasné příspěvky do NP v poslední době ustaly, protože jsem zjistil že jiní přispívatelé dokáží mé pocity vyjádřit lépe a nemám potřebu opakovat to, co řekli jiní. Je však jedno téma, které se opakuje, vždy mne spolehlivě nabudí a je jaksi mimo zájem jiných. Je významné nejen pro bulvár, ale i pro tzv. seriozní deníky a televizní zpravodajství a zabere u čtenářů či posluchačů kdykoliv a stejně dobře jako zpráva, že Ivetu Bartošovou unesli nebo že se její současný milenec popral s tím předchozím.
Jde o informace, kdo ze špičkových manažerů ministerstvech (náměstků, ředitelů odborů, vedoucích sekretariátů atd.) bral v nějakém konkrétním období nehoráznou sumu, větší než nejen měsíční plat příslušného ministra, ale i než plat samotného prezidenta ČR. O průměrné mzdě, případně průměrném důchodu nemluvě. Mé poslední "nabuzení" naposledy bylo nedávno při sledování večerních televizních zpráv jedné televizní stanice.
Ve zprávách se většinou zdůrazňuje, že tyto nehorázné (a neopodstatněné?) odměny jdou z kapes daňových poplatníků. To je první z několika důvodů, proč mne informace tohoto typu tak naštvou. Jsem už starší člověk a pamatuji dobu, kdy panoval názor, že studenti studují a umělci tvoří za peníze dělnické třídy. Ta (třída) si dávala pozor, jestli si to tito lidé zaslouží a její peníze nejsou takto promarněny. Pokud toto nebezpečí hrozilo, studenti nedostudovali a umělci šli manuálně pracovat.. Výroky o penězích daňových poplatníků jdoucí na platy "těm lidem" ve mně vždy vzbuzují nepříjemné asociace.
Tolik úvod. Téma, ke kterému se chci vyjádřit, má několik rovin.
První se týká práva jedince na ochranu osobnosti a soukromí. Na ochranu osobnosti máme zvláštní úřad., kterému šéfuje jeden vysloužilý politik. Že tento úřad nezasáhne nebo alespoň nezvedne prst v případech evidentního porušení pravidel ochrany osobnosti a naopak prohlašuje, že porušení soukromí jisté skupiny lidí je věcí obecného zájmu, mne naplňuje pochybnostmi, jestli se jedná o nezávislý orgán a jestli je ho vůbec potřeba (a to raději nebudu komentovat poslední informace o jeho výroku, že policie má právo špehovat jakéhokoliv poslance v budově sněmovny).
V civilním životě platí, že mzdové údaje konkrétních zaměstnanců jsou jedním z největších tabu každé firmy. Mám několik osobních zážitků. Při jedné externí práci v jisté firmě jsem (dle Murphyho zákona), zapomněl poslední list z mzdové účtárny v kopírce. Dodnes si pamatuji "kartáč", který jsem tehdy dostal od personální ředitelky,. Byl provázen důraznou žádostí, aby se to neopakovalo. Další zkušenost - v několika posledních pracovních smlouvách, které jsem uzavíral, byl odstavec, který mne výslovně zavazoval k tomu, abych svoji mzdu a její podmínky nikdy a nikomu nesděloval. Toto pravidlo má pádné důvody, které nebudu rozebírat.
To, že platy státních zaměstnanců jsou ze zákona veřejně dostupné, považuji za zásadní porušení ochrany osobnosti. Jedním z mála bodů, v kterých se ztotožňuji s panem Jaklem, je jeho odpor ke zveřejnění jeho platu. Nejde o to, kolik ve skutečnosti bere, jde o princip.
Sledování odměn se nejvíc projevuje při "skandálních" odhaleních platů špičkových státních úředníků, které jsou tak vítanými zprávami všech medií, a to bohužel nejen bulvárních plátků. Sledovanost televizních kanálů se vyhodnocuje a nikdo ze šéfů zpravodajství si nedovolí opomenout informaci, že někdo žije nad poměry za peníze za peníze "daňových poplatníků".
Evidentní porušení práv na ochranu osobnosti je moje první výhrada ke zveřejňování údajů o platu státních zaměstnanců. Následují další dvě.
Senzační odhalení typu " v jistém měsíci měl pan X plat …… Kč, což několikanásobně převyšuje nejen jeho základní plat a plat jeho šéfa, ale i samotného prezidenta ČR (případně premiéra, předsedkyně sněmovny atd..)" jsou bez znalosti konkrétní situace zcela bezcenné a zavádějící. Většina těchto lidí má tzv. manažerskou smlouvu, která definuje nejen základní plat , ale i podmínky, za kterých dostávají odměny (pozor, nikoliv "mimořádné" odměny, prostě odměny za splnění konkrétních, předem definovaných úkolů). Ty jsou pochopitelně vypláceny až po splnění těchto úkolů, někdy nepravidelně nebo za definované časové období, například ročně.
Mnohdy jsou přitom nastaveny takové podmínky, že velikost odměn je srovnatelná se základním platem, ne-li vyšší (sám jsem takové podmínky měl). Může se proto stát, že v konkrétním měsíci obdrží zaměstnanec sumu, která mnohonásobně převyšuje jeho základní plat. Mluvit o výše zmíněném případě pana X nedává smysl, pokud nevíme zda pan X měl této příjem každý měsíc, jednou za rok, případně zda to byla mimořádná událost, která se již nebude opakovat. A hlavně, za co tuto odměnu dostal.
Nekompetentnost zpráv o "nadstandardních příjmech" je druhá z mých výhrad, ale ne ta nejdůležitější a následující.
Celé to "investigativní" zpravodajství a kecy o tom, že "hlídací psi demokracie" bdí nad tím, aby peníze daňových poplatníků nebyly promrhány na odměny "těch lidí", je směsí dvou faktorů. Základní je snaha medií zvýšit prodejnost novin nebo sledovatelnost televizních kanálů. Marketingoví analytici v mediích rozhodují, jak se má "zpravodajství" vyvíjet. Na přesnosti a objektivitě nezáleží, hlavně ať zpráva zaboduje.
To by ovšem nebylo možné bez druhého základního faktoru, kterým je závist, případně třídní nenávist k "těm lidem". Teď jsem si ale uvědomil, že "třídy" (dělnická, pracující inteligence apod.) už neexistují. Takže to asi bude to první, prachobyčejná závist k lidem, kteří, ať již zaslouženě nebo nezaslouženě, mají vyšší příjem, než je průměr. Na to sází "iinvestigativní media" a je to tutovka.
Autor tohoto příspěvku je důchodce s odpovídajícím příjmem a nikdy nepracoval ve státní správě