Policejní prezidium chce potrestat novináře, kteří předminulý týden zdokumentovali rychlou jízdu policejního prezidenta Vladislava Husáka z jeho bydliště v Lánech na Rakovnicku do kanceláře v Praze. Informovala o tom televize Nova. Podle této televizní stanice Husákovi podřízení poslali kladenskému magistrátu podnět k zahájení správního řízení s reportéry MfD a zároveň vše předali dopravnímu inspektorátu v Kladně.

Redakce deníku MF Dnes zkontrolovala, jak Husák dodržuje dopravní předpisy a zjistila, že jeho „jízdu do práce by nový sazebník ocenil třinácti trestnými body, pokutou 22 500 korun a zabavením řidičského průkazu“. Jak zkontrolovala? Jednoduše. Jeli za ním. Když to Husákovi řekli, moc se divil, ale pak se přiznal a na znamení pokání dal 10 tisíc na solidaritu a čtvrt roku se všude nechá vozit řidičem. Nejdříve se podle vyjádření policie zdálo, že když někdo porušuje dopravní předpisy, jiný se po něm opičí, a policisté u toho nejsou, je to jen otázka svědomí, cti a morálky či-li etiky. Teď se to asi policii zase jeví v jiném světle. Přesněji, úplně obráceně.

Jiří Pehe v článku, který publikovala i MF Dnes, napsal, že je dobré, že se zásluhou novinářů ocitl na pranýři veřejný činitel, který porušuje zákon - navíc činitel, který má z titulu své funkce dodržování zákonů na starost. Nicméně veřejnými činiteli svého druhu jsou i novináři, a proto je třeba se ptát i po prostředcích, které použili a pokud byly nezákonné i jaký bude jejich trest.

Miloš Čermák na www.mediar.cz konstatoval, že „většina etických kodexů jakékoliv porušení zákona při novinářské praxi vylučuje. Na druhé straně se v praxi takovéto jednání často toleruje, zejména v situacích, kdy sami novináři nemají možnost jinak prokázat nezákonné a pro společnost nebezpečné jednání třetích osob“.

Páteční Lidové noviny věnovaly diskusi o tom, co novináři mohou nebo nemohou či odpovědím na otázku, kterou Pehe položil, celou jednu stranu.

Podle Vladimíra Bystrova „hry na honěnou s policejním prezidentem a jeho šéfem na četníky a zloděje, byly nejen špatně provedené, ale neměly jasné už zadání. Ti, kdož je rozehrávali, jako kdyby nevěděli přesně, co chtějí, takže úvaha, že šlo o zkraty hodné uvažování desetiletých kluků a nafouknuté novinářskou fušeřinou je, marná sláva, zřejmě oprávněná“.

Jiřina Šiklová zase napsala, že kdyby občan (novinář) chtěl usvědčit policejního prezidenta z porušování dopravních předpisů prostřednictvím policie, „na sto procent by se to nevyřešilo pro nedostatek důkazů“.

Pro Valtra Komárka je podstatné, že demokracie stojí na obraně zákonů, která je záležitostí všech občanů. Tedy zákon by měli respektovat i novináři.

Podle mého je problém v tom, že nejdříve nešlo o paragrafy, jelikož policie u toho nebyla, a proto ani veřejné přiznání porušení zákona neumožňovalo kajícníka potrestat . Teď je to naopak. Tím ale lépe. Jestli to není jen otázka morálky (která nemusí být jen jedna), ale zákona, je věc mnohem jasnější.

Napsal jsem Jiřímu Pehe:
…na jednu stranu máte asi pravdu v tom, že při "absolutním" hodnocení události lze dojít k závěru, že dva řidiči téměř současně porušovali zákon stejným způsobem, ale nelze jim to prokázat (nebo možná po několika dnech na rozmyšlenou to už zase to jde). Oba se svým způsobem přiznali, ovšem jen jeden si uložil jakési pokání. Podle mého však je rozdíl v tom, že jeden je policejní prezident, a druhý je nejspíš novinář. Profesionální etika policejního důstojníka je jiná než žurnalisty. Policista je strážcem veřejného pořádku, a proto by jej měl příkladně dodržovat. Novinář hájí veřejný zájem, měl by tedy na prvním místě zkoumat, zda veřejní činitelé, nezneužívají svých pravomocí. Novinář MF Dnes v zájmu veřejnosti porušoval dopravní předpisy a kdyby byl přistižen, byl by potrestán. Policejní prezident sotva.V tom je velký rozdíl. Pan Husák si toho je asi vědom. Proto si uložil trest (velmi mírný). Novinář si toho je rovněž vědom. Proto si trest neuložil, naopak, veřejnost jeho jednání vesměs ocenila. Můj poslední argument je poněkud dětský, ale je to tak: Kdyby nejel rychle policejní prezident, nejel by ani novinář.

To, co jsem Pehemu nenapsal a pro přesnost dodávám, je, že v rovině profesionální etiky, pokud se novinář vydává za hranici zákona za veřejným činitelem s úmyslem jeho nezákonné jednání odhalit, jedná ve veřejném zájmu, ale i s rizikem, že bude čelit trestu. Kdyby se pak žurnalista opravdu dostal před správní orgán, příslušný úředník by měl nejspíš přihlédnout k tomu, že motiv novináře k porušení předpisů byl jiný, než pohnutky veřejného činitele.

V konkrétním případě policejní prezident překročil povolenou rychlost pravděpodobně v přesvědčení, že to z titulu své funkce může. Novinář jel také nepovolenou rychlostí, aby toto Husákovo přesvědčení odhalil před veřejností, která dává šéfovi policie každý měsíc vysoký plat a řadu výhod, aby dbal na veřejný pořádek.

Pokud tedy strážci veřejného pořádku nakonec přeci jen dospěli k přesvědčení, že nejde jen o etiku, ale i o možnost prokázat porušení předpisů, věřme společně s šéfredaktorem deník MF Dnes Robertem Čásenským, „že příslušné policejní orgány budou věnovat stejnou, ne-li ještě větší pozornost (jako novinářům) vyšetření a potrestání jízdy samotného policejního prezidenta Husáka.

(Psáno pro Česká média)