Paradoxy, spjaté s působením komunistů na naší scéně (kdy na jedné straně stojí mediálně-politický požadavek zákazu KSČM, na druhé realita hlasovacího obchodování s komunisty v Parlamentu), mají své konkrétní průměty, a to opět jak do světa praktické politiky, tak médií. Na jedné straně média vyčítají vybraným politikům, že s komunisty vůbec jednají (ukázkově to předvedli novináři v komentářích k presidentské volbě v roce 2003). Na druhé straně v téže volbě letos žádného novináře nepřekvapí, když KSČM jedná s tzv. Antiklausy, dokonce se v komentářích objevují výzvy, aby se případný Klausův vyzyvatel ucházel o všechny parlamentní hlasy, tedy včetně komunistických. To je ukázkové pokrytectví. Zdaleka ne však jediné.

Když už se zavede diskuse o samotné podstatě polistopadového vývoje komunistické strany, většinou média zmiňují fakt, že v KSČM dřímá neostalinské tvrdé jádro reprezentované jmény jako Václav Exner či Marta Semelová, a na druhé straně jakási měkčí frakce kolem Jiřího Dolejše. Média se vlastně nijak hlouběji nezamyslela nad tím, co přesně znamenala výměna Miroslava Grebeníčka za Vojtěcha Filipa v čele strany, nikdo se dokonce nepokusil ani o tu nejprimitivnější úvahu, zda to je krok vpřed či vzad, natož aby se objevila nějaká sofistikovanější úvaha o tom, jaké tato výměna může mít vnitropolitické, případně zahraničněpolitické předpoklady, důvody a dopady.

O tom, že před nástupem Grebeníčka tu byly různé pokusy, jak KSČM demokratizovat a přeměnit v jakési humánní socialisty, už se dnes nemluví vůbec. Přitom architekti těchto myšlenek jsou stále mezi námi. Připomeňme jména Jiřího Svobody nebo Radima Valenčíka. To jsou lidé, kteří se – byť marně - pokusili o kvadraturu kruhu, neuspěli a dnes působí mimo politiku, vesměs v akademické sféře. Proč se tak málo zajímáme o jejich názor na dnešní KSČM?

To je mimochodem obecnější výtka směrem k médiím. Velmi řídce oslovují se žádostí o názor osoby, které politikou na nejvyšší úrovni prošly a zanechaly v ní nesmazatelnou stopu. Takto mezi námi chodí desítky bývalých ministrů, náměstků, poslanců a senátorů, případně vysokých stranických funkcionářů, často excelentních odborníků, jejichž názor na určitou věc by jistě mohl být ovlivněn hořkostí nějaké minulé politické porážky, avšak z odborného hlediska by mohl být přínosem. Pro naše novináře však – s výjimkou Václava Havla – jako by žádný minulý politik neexistoval, jako by celá tíha světa ležela na těch dnešních politicích, jako by na všechno znali či měli znát odpovědi právě a pouze oni. To je však mýlka, a to velmi krátkozraká. Je to mýlka, která je jedním z kořenů povrchnosti, která bývá tak často právem novinářům vyčítána. Chybí jim totiž často vědomí kontinuity, a tím pádem i všech nezbytných souvislostí.

Leč zpět ke komunistům. Důležité je také zmínit, že komunistickou minulost má velké množství politiků všech stran s výjimkou lidovců, kteří za minulého režimu zasedali s KSČ v Národní frontě. Jenže ne každému exkomunistovi je měřeno stejným metrem. Někteří exkomunisté jsou vzati na politickou i mediální milost – Petrem Pithartem počínaje a Jiřím Dienstbierem zdaleka nekonče. Jiným je komunistická minulost připomínána – právem – jako stigma – což jim komplikuje dnešní politický růst: nejčastěji je jmenován Vlastimil Tlustý, ale komunistická minulost vzala ministerskou perspektivu třeba i Dušanovi Lužnému. Selektivita postoje ke komunistické minulosti je zřejmá a zasloužila by mnohem hlubší zamyšlení: Nejde totiž zdaleka jen o to, že část komunistů po roce 1969 byla ze strany vytěsněna, zatímco jiní do ní z kariérních důvodů teprve vstupovali. Co dělali pozdější chartisté v 50. a raných 60. letech, kdy patřili ke komunistické věrchušce, na to jakoby se zapomnělo, a jistě ne náhodou.

Dalo by se říci, že komunistická karta je docela užitečným trumfem pro různé demagogy na politické i mediální scéně. Jednou se vlivem komunistů vyhrožuje, podruhé je – týmiž protagonisty – bezskrupulózně využíván. A jediný, kdo z toho naprosto otevřeně profituje – jsou sami komunisté. Nenesou žádnou přímou odpovědnost, nepodílejí se na exekutivě, v parlamentních lavicích vedou tvrdě opoziční rétoriku, při hlasování se chovají koaličně s každým, kdo v daném okamžiku skýtá větší výhody či protislužby.

Naši novináři se však ve své většině - přes veškerou občasnou okázalou zásadovost a radikálnost - nedokázali k fenoménu komunistické strany postavit racionálně. Myslím, že je to také jeden z důvodů, proč se čeští komunisté mají tak čile k světu: Demokratické prostředí – s celou svou chaotičností, nesoustavností a nedůsledností, což se týká i povrchní žurnalistiky – je pro ně živnou půdou.

Psáno pro Česká média