Nedávno jsem četl v Orientaci (příloha MfDnes) smutnou úvahu o naší názorově rozpolcené společnosti. Když se Amerika nachladí, chytneme chřipku, říkají Angličané, avšak stín ideologického rozvratu a nenávisti dopadá i na mírnou českou krajinu. Můj celoživotní přítel se mnou kvůli odlišnému názoru na Rusko nemluví a diskutovat s lidmi postiženými „politickým náboženstvím,“ levice by bylo jako přesvědčovat jehovisty. Protože se občas vyjadřuji v médiích, potkávám na ulici své fandy a také vzteklouny, kteří si potřebují ulevit - většinou vulgárně. Kam se poděla snášenlivost?

Klasický liberální princip tolerance je svým původem ctnost křesťanská a nemá nic společného s nestranností, která je výrazem ignorance. Vyžaduje nenávidět hřích, ale milovat hříšníka. V sekulárním pojetí by měla znamenat občanské právo na existenci pochybených názorů, a to nejen kvůli tomu, že se můžeme mýlit, ale proto, že i v případě, kdy dobře víme, že jde o naprostý nesmysl, tak nás nutí lépe formulovat svatou pravdu, jež by jinak neustálým omíláním ztratila svůj glanc i moc. „Pokud má svoboda projevu vůbec něco znamenat, pak jedině právo říkat lidem, co nechtějí slyšet“ (George Orwell).

V novinářské praxi to je ovšem značný problém. Nestačí se vymezovat jako za stara, „mínění v této rubrice neodpovídají nutně názoru redakce.“ Západ dnes zasáhla virulentní ideologie, jež napadá racionalitu, ekonomickou logiku, vymýšlí klimatické, pohlavní, rovnostářské a jiné sociálně inženýrské utopie a útočí i na samotné etické základy civilizace. Není divu, že se čtenáři vymezují. Ti pravicoví a konzervativní takové bludy (často pomluvy) slyšet nechtějí a ti levicoví jakbysmet, když své odpůrce považují za dezoláty nebo lidský „odpad,“ jak se nyní před volbami vyjádřil americký prezident Joe Biden.

A tak se v rozhádané společnosti média vyhranila a každý čte ty své. Uvědomil jsem si to naplno nedávno, když mě milý vedoucí redaktor Seznamu/novinek.cz po 18 letech spolupráce vyhodil z komentariátu. Nebude mi to věřit, ale já mu to v nejmenším nezazlívám. Jistě to nevím, ale možná můj umírněný britský konzervatismus začal jít jeho progresivnějším kolegům na nervy. Dokud však existují alternativní možnosti, nic se neděje. Dostávám teď za své úvahy dokonce vyšší honorář. Vážný problém představují pouze veřejno-právní média, ty platí celý národ, a tak by měla usilovat o obtížný kompromis vyvážené plurality názorů.

Ivo Lukačovič (dávno tomu) vytvořil veleúspěšné internetové medium, jež nenápadně s nástupem nové generace otočilo doleva. Proč? Levice je futuristická, agilnější než pravice, o obranářských nudných konzervativcích ani nemluvě. Existují tudíž tři železná pravidla formulovaná význačným angloamerickým historikem Robertem Conquestem.

1) Každý je konzervativní, mluví-li o věcech, jež dobře zná.

2) Každá organizace, není-li konstitučně definovaná jako pravicová, se časem přerodí v levicovou.

3) V každé větší byrokratické instituci se časem vytvoří neformální skupina (cabal), která působí proti jejímu původnímu smyslu.“

Třetí pravidlo platí zejména pro byrokracii státní správy, v soukromé sféře platí teprve, když dosáhne kritické velikosti.

Proslýchá se, že Lukačovič hodlá „vykolejenou“ redakci „nakolejit,“ protože se odklonila od svého původního zaměření. Ze srdce mu to přeju, vytvořit redakční názorová pravidla a zbavit se zakuklených ideologů bude téměř nadlidský úkol.

Držím mu palce a mávám na pozdrav, vždyť Ukrajincům bojujícím za nezávislost věnoval 100 milionu korun.