aneb Není nezávislost jako nezávislost

Neexistuje snad zprofanovanější slovo než přídavné jméno nezávislý. Již v devadesátých letech se o to postarali někteří politici ruku v ruce s novináři. Jednak chybným používáním, jednak jeho nadužíváním. Základní omyl je, že slůvko nezávislý používali a často ještě používají tam, kde bylo a je na místě psát nestranický nebo bezpartijní.

A tak se vyrojila spousta nezávislých kandidátů, kteří ovšem nebyli o nic víc nezávislí než ti "závislí" ze stranických kandidátek. Ba právě naopak. Z některých nezávislých jejich závislost - kupříkladu na různých místních ekonomických lobby - čouhala a čouhá jako sláma z bot. Ba co hůř, zpětná kontrola je u těchhle lidí obtížnější než u straníků, kteří se musejí zodpovídat nejenom veřejnosti, ale i svým spolustraníkům a navíc si své místo na slunci musejí vybojovat ve stranických primárkách.

Přičtěme k tomu ještě dobové třeštění v podobě tzv. nepolitické politiky a neštěstí bylo na světě. Z nezávislosti se stal prázdný pojem, omílaná mantra, prázdná ikona. Že se okamžitě našlo pár chytráků, kteří si oblíbenou nezávislost vetkli přímo do názvu svých stranických spolků, je jen v řádu věcí. Jenže nezávislý lze být pouze na něčem či na někom. V čem jsou ovšem lidé z politické strany, která má v názvu adjektivum nezávislý nezávislejší než ti, kteří to v názvu nemají, ví jen Pánbůh.

A za téhle situace se pojmem nezávislost operuje i v institucionální oblasti. Třeba v případě mediálních rad. Nejenže se nezávislost v osobním slova smyslu míchá s nezávislostí institucí, kdejaký demagog šermuje institucionální nezávislostí v posunutém smyslu osobní nestranickosti zúčastněných. Vzniká tak zvláštní diskriminace. Ti, kteří svůj zájem o správu věcí veřejných, tedy politiku, projevili vstupem do nějaké politické strany, jsou považování za méně vhodné pro správu věcí veřejných než nestraníci. Jenže ti své politické názory samozřejmě také mají. Potíž je v tom, že občas ovšem netušíme jaké. Celé to je samozřejmě dokonalý nesmysl, to však neznamená, že neexistuje dostatek jeho příznivců.

Buďme konkrétní. Kupříkladu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) jistě má být nezávislou institucí, jak to předepisuje zákon. Ovšem nezávislou ve smyslu své nepodřízenosti vládě, parlamentu a politickým stranám, nikoli ve smyslu osobní politické bezpohlavnosti svých jednotlivých členů. Vysvětlujte však tohle některým pravdoláskovníkům, NGOistům a s nimi spřízněným novinářům.

Trochu jinak je to s politiky, v minulém volebním období reprezentovanými především sociálními demokraty a unionisty. Co ti toho - kupříkladu ústy Pavla Dostála či Táni Fischerové - napovídali o nezávislosti mediálních rad a jejich odpolitizování. Platilo to však vždy pouze do okamžiku, kdy příslušné mediální rady ovládli svými lidmi. Pak na své předvolební krasořečnění okamžitě zapomněli.

Jiná otázka je, jak onu institucionální nezávislost mediálním radám zajistit. Politici obvykle začnou vymýšlet alibistické konstrukce o nominování radních společenskými organizacemi. V případě Rady České televize a Rady Českého rozhlasu se tak dokonce již stalo. Výsledek je ovšem úplně stejný, jako když do RRTV nominují přímo poslanci.

Kouzlo skutečné nezávislosti mediálních rad je jinde. Ať už jsou radní nominování tak nebo onak, politici si je na krátkém vodítku drží hrozbou možného odvolání. Právě tady - na úplně opačném konci celého procesu - je totiž zakopaný pes. Pokud by politici chtěli mediálním radám poskytnout skutečnou institucionální nezávislost, musejí se zříci svého oblíbeného vodítka a přiznat radám neodvolatelnost. To je alfa a omega.

Podpůrným nástrojem, který by ještě zvětšil polštář oddělující regulační a kontrolní orgány od stranicko-politických struktur, je znemožnění opakované kandidatury do mediálních rad. Kdo neusiluje o znovuzvolení, nemá žádný důvod politikům, kteří jej volí, jakkoli nadbíhat. Pojďte se ale vsadit, že přesně tyhle dvě věci politici nikdy neudělají.

Transparentní politické zakotvení jednotlivých radních je naopak žádoucí věc. Je jen a jen dobře, když se i v mediálních radách střetávají různé politické názory a ideové proudy. Koneckonců není jich nekonečný počet. I v této oblasti nakonec všechno končí u věčného sváru levicových tendencí ke kolektivismu a regulaci a pravicové víry ve svobodu jednotlivce. Právě tenhle nikdy nekončící konflikt vytváří ze společnosti živoucí organismus. V mediálních radách tomu není jinak. Ze své devítileté praxe v RRTV to mohu potvrdit.

První díl volného seriálu O té nezávislosti nazvaný Oko za oko, zub za zub? najdete zde, druhý Není rada jako rada tady.

18. 7. 2006, www.petrstepanek.cz