Bývalý president Václav Havel v souvislosti s kauzou kakaového obchodu poslance Michala Krause prohlásil, že jde o příklad toho, že žijeme „v době nadvlády médií“ (Havel: V ČR je nízká politická kultura, LN 18.1.). To jsou velmi silná slova, ale neslyšíme je v tomto okamžiku a z těchto úst poprvé. Fascinace domnělou mocí médií patří k průvodním nemocem značné řady českých politiků. Ohánějí se „nadvládou médií“, či prostě „médiokracií“ vždy tehdy, kdy jim samým teče do bot, média jim šlapou na paty, vytahují na ně nějaké jim nemilé indiskrece, prostě netančí, jak oni pískají. Nechovají se na povel. A někdy to opravdu bolí, jako pana poslance Krause, jemuž skončilo pomyslných dvacet let prázdnin v parlamentních škamnách, za což prý mohou média. Nemohou. Ona jen napsala, co pan poslanec udělal. Nic víc. Ale ani méně.

Média se ale také často mýlí ve svém odhadu, co se stane, co je či není v silách nějaké osoby, instituce či času a okolností. Tím se média či spíše jednotliví novináři ovšem blamují a říkají na sebe, že by ráda trochu té médiokracie měla. Z výsledku však nicméně vždy je patrné, že žádná médiokracie neexistuje. Existuje jen naše slepá poslušnost virtuální realitě, na jejímž vytváření se média dovedou podílet. Můžeme ale také stejně dobře vzdorovat a dělat si svoje. Médiím nezbyde, než doklusat chtě nechtě za námi.

Jeden příklad za všechny: Není to tak dlouho, kdy se novináři (třeba Jana Machalická v Lidových novinách) velmi pobaveně a spatra dívali na zveřejněný nápad ministra kultury Vítězslava Jandáka otevřít jakýsi domov pro seniory z uměleckých profesí. Jandák, pravda, přišel s tímto tématem poměrně záhy po svém nástupu do funkce, a tak bylo snadné si z něj utahovat, spekulovat, zda to není jen důkaz toho, že Jandák, sám činný umělec, nemyslí na svá vlastní zadní vrátka, aby měl kam se uchýlit, až jej čas odvane z politiky nebo z předních stránek bulvárních novin.

Žádný novinář, při svém čelním nájezdu na Jandákův nápad s domovem pro umělce, nenapsal, že ten nápad není ani nový, ani původně Jandákův. Že s ním přišli sami umělci už kdysi dávno, snad před deseti lety. Že existuje nadace Život umělce, kterou uváděl do života rozhlasový režisér Jan Lorman (velmi se v něm účastnila také již zesnulá písničkářka Zuzana Navarová). Tato nadace například má na práci starat se o důstojný podzim života, jak se říká, lidem, kteří celý život byli na očích veřejnosti, často ctění a požívající (možná i neúměrného, to je vždy věc názoru) veřejného zájmu. Jenže tak už to chodí: některé profese jsou viditelnější. Herectví a podobné k nim patří.

Jandák v tomto úsilí navazuje na svého předchůdce Pavla Dostála. Ten také mluvil o potřebě nějakého podobného zařízení, ale nic z toho nebylo, protože na to ministr Dostál sám dostatečně nenaléhal, měl zřejmě jiné priority. Jandák tedy jako první tu věc zřejmě dotáhne do reálného konce.

Spojil se na to s ministerstvem práce a sociálních věcí, otevřel to téma také pro využití pro válečné veterány. Možná, že jej trkl i tragický příběh posledních měsíců života válečného hrdiny generála Rudolfa Pernického, kterého na sklonku života vykopli z vojenské nemocnice s poukazem na to, že nejsou zařízeni na péči o dlouhodobé pacienty tohoto druhu. Pernický se ocitl na dlažbě. Mezitím mu president Klaus dal státní vyznamenání, načež generál zemřel. Pokud vyústěním tohoto cynismu českého úřednictva bude nějaký penzion pro veřejně činné osoby (ať herce či vojáky, na tom konečně nesejde), bude to určitě čin záslužný a humanistický.

A k těm médiím: když se novináři Jandákovi vysmívali, že místo rozdávání peněz na všechny strany (zejména spřáteleným umělcům na jejich dílka) se zanáší nějakým domovem důchodců, asi nikdo z nich nepředpokládal, že Jandák bude důsledný a co započal, to dokončí. Dnes už je cíl na dohled: je znám objekt, jsou zdroje financování, zhruba i horizont dalších kroků. Teď už to nejspíš nezastaví ani hodně nepřející žurnalista.

Myslíte, že se někdo z novinářů chytil za nos a při zprávě o pokročilém stavu prací na „domově“ se omluvil či aspoň napsal poctivě, jak se věci mají? Ne. Místo důkladné analýzy přetiskli zprávu ČTK.

Mluvit tedy v tomto kontextu o médiokracii je nejen přehnané, ale dokonce zcela zavádějící. Kdo má sílu, aby dokázal, co slíbil, ten to dokáže, navzdory nezájmu či nelibosti médií. Komu stačí ke zviklání v záměru pár článků, toho záměry nemohly stát za nic.

Ale je to možná i tak, že se tu a tam někomu hodí poukazovat na všemocnost a „nadvládu“ médií. Používat média a novináře jako klacek, jímž se dá dobře strašit a vyhrožovat. Neříkám, ale ani nevylučuji, že to je případ Václava Havla, jehož vztah k médiím byl vždy dvojznačný: na jednu stranu se jimi nechal oslavovat, na druhou stranu se jich bál. Tak jako většina našich politiků. A to je špatně. Škodí to totiž především médiím samotným. Podobné komplexy politiků dávají novinářům mylnou představu o jejich moci a vlivu. Realita je však jak vidno mnohem prostší.

(Psáno pro server Ćeská média)