MÉDIA: O rychlém zapomínání
Kdo by se teď dočetl, co se stalo s těmi penězi pro Grosse, kdo by se dočetl, co se děje s případem pana poslance Vodrážky, nikdo neřeší, jak je možné rychle rozhodnout problém pana Čunka. Takových otázek by se našlo. Všechno to prošlo novinami, stalo se to na pár dní hlavním tématem. Popsal se problém, mnohdy jenom povrch toho, co se děje, a pak? Pak se tyhle kauzy pomalu ale jistě stěhovaly do místa daleko daleko za hlavní stránky, kde uzž na ně nikdo nevidí.
Je to takové zvláštní. Novináři - připadá mi to tak - splní svou povinnost a informují o něčem, co se prostě nedá přehlédnout. Politici - s nelibostí a určitě i s podrážděním – řeknou, co musí, a taky jen to, co se přehlédnout nedá. A i když novináři skřípou zuby a i když politici skřípou zuby, žijou vlastně ve vzájemné symbióze.
Novináři poinformují, udělají na pár dní dusno a pak jejich snaha končí. Kdo by se někde vláčel a zjišťoval, co kdo a kde dělal a proč nám to nechtěl říct. Stačí, aby jakýkoli policajt, tiskový mluvčí (ať místního pidiúřadu nebo vrcholného státního čehokoli) nebo soudce, státní zastupce/kyně řekl, že v rámci vyšteřování nemůže poskytnout informace a nikdo se po nich nepídí. Proč taky.
Já bych teď třeba chtěl vědět, co v posledním měsící dělal pan Gross - krok za krokem a jak putovaly jeho peníze a s kým se potkal, ale novinář si radši zapálí cigaretu než aby vysedával před jeho koncipientskou kanceláří. A to mě štve. Přemýšlím, co by se mělo stát, aby se takové chování stalo v novinách pravidlem a ne výjimkou, jak je tomu teď.
A co mě na tom nejvíc štve? To, že když zapomínají novináři a noviny, tak zapomínám i já a ostatní lidé. A tím pádem tak rochu odpouštíme těm, kterým bychom odpustit třeba ani nechtěli. A to je to, co mne štve nejvíc. Že sice informují, ale tak málo, že i ta informace se do nás nijak silně nezanese. A pak se podle toho nemůžeme chovat a rozhodovat. Je mi to líto.
Zkuste to změnit.
Prosím.
