Čas od času někdo vysloví mnohoznačný pojem "režimní články“. Většinou v situaci, kdy chce někoho jiného umlčet, tak poukáže na to, že ten druhý býval autorem „režimních článků“ Tak to učinil i čtenář, který se v komentářích představil jako „Vlček“. Tentokrát jeho nařčení z autorství „režimních článků“ patřilo mně. „Vlček“ mne dokonce nařkl, že mu toto své údajné autorství nevysvětlím. Mýlí se. Vysvětlení je zde. A protože se podobné věci opakují, pokusím se v této úvaze i o jisté zobecnění.

Když za předchozího režimu někdo psal do novin, nutně byly jeho články "režimní", jinak by mu je netiskli. Je třeba se vždy ptát, zda takové články obsahovaly chválu toho režimu. V tom vidím nejčistší dělítko. Byli autoři, kteří se věnovali výhradně chvále režimu, psali úvodníky do denního tisku a komentovali v televizi. Ti doslova žili z režimu, politika toho režimu byla jejich obživou. Ty by asi šlo bez nadsázky nazvat „režimními“. Pak je dobré také vzít v úvahu, že mnozí z těch, kdo třeba v 70. letech nebyli režimními autory (byli z vlivných pozic odsunuti po r.1968), byli před rokem 1968, ale často i po celá těžká 50. léta těmi nejrežimnějšími z režimních autorů a jejich články režimu sloužily do roztrhání těla.

Zůstaňme v této chvíli v normalizaci. Mnoho lidí, zejména v její konečně fázi, v druhé polovině 80. let, přicházelo do žurnalistiky bez úmyslu chválit režim, ale také bez úmyslu jít okamžitě do undergroundu. Mnoho takových byste našli mezi těmi, kdo tehdy psali o hudbě, filmu či divadle. Psaním o tématech vzdálených tehdejší oficiální politice se daly občas vyjádřit také názory nekonformní s tou politikou, v náznacích či jinotajích kritické. Taková bývala ostatně i kulturní scéna té doby – v hudbě, divadle atd. Důsledně vzato tedy všichni, kdo v době vrcholné normalizace působili v tehdejších médiích (třeba i jako externí spolupracovníci), podíleli se na fungování toho systému a byli „režimní“. Jenže to je výklad značně rigidní a asi by s ním nesouhlasili mnozí někdejší lidé od kultury, ale třeba i od sportu, z řad popularizátorů vědy či raných ekologických iniciativ. Ti všichni totiž měli v půli 80. let už vstup do médií relativně snadný. Přesto by bylo nespravedlivé vinit je z jakési „režimnosti“.

Pokud hledáte někoho, kdo chválil režim, hledejte v řadách tehdejších redaktorů politických rubrik, z nichž mnozí jsou v nich dosud a hrají si na demokraty. Jsou v redakcích soukromých deníků, jsou v televizích i rádiích, mají často vedoucí pozice a ovlivňují komentářové i zpravodajské rubriky. Řada z nich psala o úspěších budování socialismu, o boji o zrno, o vzoru sovětských úderníků, o demokratičnosti v socialismu a nedemokratičnosti v kapitalismu, o nebezpečí imperialismu atd. Pokud vám mnohé z uvedených floskulí už přijdou poněkud nesrozumitelné, není divu, avšak před pouhými dvaceti lety to byl denní chléb řady dnes vážených novinářů. Kupodivu málokdo se jich adresně ptá na jejich „režimnost“.

(Psáno pro Česká média)