Ano, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila soukromým televizím Prima a Nova mnohamilionové pokuty. Zatím se pokuty udělovaly dvakrát, a jistě ne naposled - vždy za podobný případ, tedy za porušení zákona v reality show VyVolení a Big Brother. Podle serveru RadioTV je celkový účet pokut vypsaných Radou za tyto pořady už ve výši 35 milionů. Protože se ve vysílání reality show i po udělení jednotlivých pokut pokračovalo nezměněným tempem a s obdobným obsahem, lze se důvodně domnívat, že ani Rada nebude v příštích týdnech spát na vavřínech a bude i zbylé pořady pokutovat tak jako ty dosavadní, tedy každý pořad, v němž najde pochybení, pokutou od jednoho do tří milionů. Závěrečný účet, který Rada v souhrnu vystaví oběma televizím, se na konci vysílání těchto show může pohybovat v řádu mnoha desítek, možná i ke stovce milionů.

Problém má dvě roviny. První je o obsahu pořadů samotných, druhý je o smyslu pokut. Co se týče reality show VyVolení a Big Brother, tak – zejména v druhém případě – trpí zásadním problémem. Soutěž je nastavena tak, že se do ní dobrovolně hlásí většinou jen určitý typ soutěžících. Voyeři před obrazovkami se tak mohou kochat sledováním činů a názorů hlavně lidí z erotické branže (prostituti, prostitutky, barové tanečnice, šoféři z night clubů atd.) Je zřejmé, že tento okruh lidí má specifické zájmy, specifické komunikační způsoby a též tedy specifický slovník. Ten se ale velmi často neslučuje s požadavkem zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, zejména s tou částí, která má na mysli ochranu dětí a mládeže před podobnými vlivy. Proto tyto pořady dávají Radě příležitost k sankcionování.

Jenomže problém je hlubší: Vybraná společnost, která se účastní v reality show, vyvolává dojem, jako by šlo o typický vzorek společnosti. Vytváří nebo pomáhá spoluutvářet lecjaké normy chování a názorů, které se pak skutečně mohou stát určitým vodítkem, vzorem nebo aspoň stimulem k posunutí hranic toho, co je považováno za přijatelné. Jinými slovy: tento národ není většinově složen z tanečnic a vyhazovačů, natož z lidí prodávajících sex. Přesto je vysílací čas už delší dobu plněn právě tímto vzorkem, a to samozřejmě i – a hlavně – v prime timu, který je důležitý pro prodej reklamního času.

Považuji za nesporné, že pořady VyVolení a zejména Big Brother mají určité rizikové prvky a mohou vyvolat různé – i nežádoucí – pohyby ve spontánní společenské normotvorbě. A protože zachycují, jak jsem řekl, sociální vzorek okrajový, logicky by jim patřil okrajový vysílací čas. V tom jsem s Radou resp. s dikcí zákona zajedno.

Nesouhlasím ale s výší pokut, jakkoli vím, že ji zákon umožňuje. Pokuta má sloužit jako odstrašující, ale hlavně nápravný prostředek, jejímž udělením se zpravidla má sledovat napravení stavu, odstranění pokutovaných skutečností. V případě pokut udělovaných v našem broadcastingu tradičně jde i o význam symbolický. Rada udělením pokuty vysloví závazný názor na to, který jev je mimo normu, mimo zákon. A toto vyslovení má zpravidla větší význam než pokuta sama.

Navíc je třeba vzít v úvahu, že proti pokutám se pokutovaní zpravidla brání právní cestou a málokdy jsou pokuty skutečně zaplaceny v té podobě, jak byly uděleny. Nákladné soudy, které se věcí zabývají, přijdou daňové poplatníky na mnohonásobně větší peníze, než jaké stojí v pokutě. Navíc často rozsudek pokutu ruší nebo snižuje její výši, takže efekt pro státní rozpočet je téměř vždy záporný. A kromě toho: než se soud nějak rozhodne, budou soutěže vesele dovysílány (o VyVolených to lze již nyní konstatovat), takže výchovný efekt se zcela mine účinkem.

Vezměme si naši situaci. Televize mají souhrnně zaplatit (zatím) 35 milionů za jeden typ pořadu. Je jasné, že televize dají věc právníkům a ti zase soudům. Zdůvodní to dvěma způsoby: jednak nesmyslnou výší pokuty, jednak meritorním pomýlením. Již dnes zní argumenty, že určitá část psychologických posudků vypovídá ve prospěch reality show a tvrdí, že jejich škodlivé působení na mládež nelze dokázat. Což je jistě pravda. Dlouhodobé procesy vskutku nelze v krátkodobém sledovacím období ani pozorovat, natož prokázat. Nicméně u soudu a na veřejnosti pak nejspíše převáží argument, že výše pokuty je neadekvátní. Tomu veřejnost porozumí. A nejen ta část veřejnosti, která oba pořady se zájmem sleduje.

Kdyby Rada dala televizím pokutu jen symbolickou, třeba dva miliony, za porušení zákona jako takové, v celém průběhu jejího vysílání jde přece o jeden a tentýž typ prohřešku, bylo by zřetelně vysloveno, oč Radě jde. Pojmenovat, že to a to se z hlediska práva ve vysílání dělat nemá či nesmí. Proti tomu by televize hledaly argumenty už hůře, protože taková je zkrátka dikce zákona. Navíc – lze se opět důvodně domnívat, že i tak nízkou pokutu by z principiálních důvodů daly televize k soudu. K tomu by jim ale chybělo porozumění a sympatie veřejnosti, přinejmenším její většinové části nesledující s oblibou tato show. Ta by si nutně řekla: 35 milionů, to je příliš, ale dva miliony, to by ty televize zaplatit měly, to mají za jeden večer bohatě zpátky v reklamě.

Uvědomuji si, že do právního problému zatahuji efemérní entitu řečenou zdravý rozum nebo selská logika. Těm, jak známo, se v našem právním prostředí příliš nedaří. Ale můj osobní závěr je jednoznačný. Rada zvolila metodu exemplární přísnosti, namísto metody symbolického vztyčení ukazováku. Jenže právě proto, že tu primárně nejde o přínos do státní pokladny, nýbrž o výchovu mladistvých, nepovažuji tuto volbu za efektivní.

14.12.2005

(Psáno pro server Ćeská média)