Již několikrát jsem pranýřoval manýry veřejnoprávního ČRo Plus. Stanice, která vznikla tak, že zdědila své vysílací kmitočty po končící Svobodné Evropě, kterou komunisté už dávno v dobách své vlády onálepkovali jako „štvavé rádio“. Zajímavé na tom je, že genius loci zde musel nějakým záhadným způsobem přetrvat. I nástupnická stanice se v poslední době stává „štvavou“. Ovšem s jedním malým rozdílem. Kdysi přinášela informace vládnoucími komunisty zatajované. Dnes naopak sama zatajuje informace, které se současné vládnoucí elitě nehodí do krámu.
První závadou je, že moderátoři i zpravodajci ČRo Plus se neomezují jen na podávání informací, byť i pečlivě vybraných a profiltrovaných. Navíc totiž sami posluchače vehementně přesvědčují o vlastních politických názorech, určitě také pečlivě řízených vedením stanice. Možná by nebylo na škodu vzpomenout si na poměry, které panovaly v době dr. Goebbelse a později také (s krátkými přestávkami) v dlouhém období vlády jedné strany. V demokracii je nepsanou povinností žurnalisty informovat bez ohledu na to, jestli se mu ta informace líbí nebo ne. Avšak mnozí moderátoři se místo toho snaží sami „dělat politiku“.
Co si mám myslet o moderátorce, která při rozhovorech klade otázky tak, že každou druhou končí štěknutím: „Je to tak, že?“ To je jakoby zpovídanému řekla: „Koukej potvrdit můj názor a neodvažuj se pípnout.“ Je to metoda psychologického nátlaku, i když mnohdy nátlaku ani není třeba, jak si ukážeme dále.
Druhá závada spočívá v pečlivě cíleném výběru hostů pořadu. Jsou vybíráni jen ti, u kterých se předpokládá, že nepřivedou moderátora do úzkých. Bohužel to také platí pro pořady, které mají za úkol představit i odlišný názor, jako je např. „Pro a proti“. Jenže v mnoha diskusích tohoto typu jsme byli svědky pouze nepovedené ochotnické frašky. Komedie, kde se předem prověření hosté vší silou snažili strefit do moderátorova vidění světa. Proto jsou takové rozhovory plné nerozhodného „é-ání“, o kterém jsem také už jednou psal. A když náhodou zpovídaný jedinec „zlobí“ a nenechá se „správně“ vést, tak mu jednoduše skočíme do řeči a nenecháme ho domluvit. Šéfové stanice tomu úředně říkají „posouvání tématu dopředu“ a moderátor je za tento přečin naopak pochválen.
Další závada se týká zejména zpravodajství. Výběr citací ze zahraničních zdrojů je záměrně neobjektivní. Dokolečka dokola upřednostňuje malý počet agresivních „levicově liberálních“ sdělovacích prostředků, jako by mnohem prestižnější a důvěryhodnější média v západním světě nebyla. Nejlépe je to vidět na komentování jakéhokoli činu či výroku amerického prezidenta Donalda Trumpa. Každý jeho výrok je třeba zpochybnit, každé jeho rozhodnutí bagatelizovat a současně vytvářet falešné zdání, že není na svém místě kompetentní. Přesně podle návodu amerických levičáků a globalistů, kteří jsou dodnes zlostí bez sebe, že se jim jejich plán na postupné sebezničení Spojených států poněkud zadrhl.
Jiný příklad. Nedávná nevídaně obrovská půlmilionová demonstrace Španělů v Barceloně byla ve „veřejnoprávnickém“ žargonu důsledně označována jako protiteroristická. Dobrá, ale to je jen polovina pravdy. Druhá a zamlčená polovina pravdy je, že to byla demonstrace protiislámská. Ve španělsku proběhlo už několik teroristických útoků, a vždycky vraždili radikální islámisté. Čili co musejí „veřejnoprávníci“ chtě nechtě zkousnout, to uveřejní. A to, co se jim nehodí, buď zlehčují, anebo rovnou zamlčí.
Závady, které jsem uvedl, nejsou jediné, klidně bych mohl pokračovat dál. Tyhle však nejvíce bijí do očí a jistě nejsem jediný, kdo si jich všiml. Vedení i redaktoři ČRo Plus však strčili hlavy do písku a myslí si, že se nic neděje. Jenže ono se děje. Především to, že už je posluchači přestávají brát vážně.
Veřejnoprávní vysílání má být profesionální službou všem občanům. Tuto službu si nakonec také většina občanů celkem bez reptání sama platí. Povinností novináře, a pro ty ve veřejnoprávním prostoru to platí dvojnásob, je pravdivě informovat. Nikoli sloužit jen jednomu politickému názoru a rozeštvávat tím celou společnost. Národ se v dnešních prapodivně nejistých časech potřebuje pevně semknout, chce-li přetrvat. Všem těm, kteří pro uskutečnění svých pochybných cílů potřebují mít národ rozpolcen a rozdělen, bych vzkázal: Kdo zasévá vítr, často sklízí bouři.
Nedávno mi někdo vytkl, že jsem ve svých článcích málo optimistický. Závěrem si tedy připomeňme, že i Augiášovi se nakonec podařilo jeho chlév vyčistit. Ovšem nebylo to jednoduché a stálo ho to hodně práce. Musel do chléva přivést celou jednu velikou řeku.