Je škoda, že se neuděluje žádná cena za nejužitečnější novinářský článek. Za tento týden by ji nejspíše vyhrál Martin Komárek za svůj rozsáhlý text, který v Mladé frontě Dnes vyšel pod příznačným titulkem Český skandálník. Komárek se na několika případech z uplynulých 18 let zastavuje nad fenoménem, jemuž by se mohlo říkat „specifický český příspěvek k dějinám hroší kůže“. Komárek totiž popisuje několik příběhů z vrcholné české politiky, kdy se politik natolik zaplete do svých skandálů či prostě těžko vysvětlitelných činů na pomezí etiky a někdy i práva, že se očekává jeho rezignace. Ta někdy přišla, někdy nepřišla. Obojí rozuzlení je ale poučné. Komárek si vzal na mušku extrémně známé příběhy – například Svobodovu vytunelovanou Libertu, Kalvodův pseudodoktorský titul, Grossův byt či fiktivní sponsory ODS, kauzu Olovo, Zemanův Bamberg, Kavanův Štiřín nebo Čunkovu aktuální kauzu s údajnými úplatky. Některé z těchto příběhů ústily v demisi (Klaus, Kalvoda, Gross), jiné nikoli. Těch byla většina.

Komárkův příspěvek lze chápat jako inspiraci a přínos ve třech rovinách. Jednak je zajímavé, jak své případy vybíral a které naopak nechal bez povšimnutí. Sám výběr příkladů vypovídá buď o selektivní paměti, nebo o selektivních zájmech autora. Jak jinak si vysvětlit, proč se ani jednou v hlavní roli nevyskytne jméno Jana Rumla, ačkoli tento nejčastěji odcházející politik měl důvodů ke skutečnému, ne jen mediálně ohlášenému, odchodu z výsluní jistě řadu. Komárek zmiňuje jeho úlohu v tzv. sarajevské aféře, kdy vystoupil před národ, aby oznámil, že v jeho rodné straně – ODS – se dějí nepravosti s financováním, a že tedy – jaká statečnost – vyzývá předsedu Klause k rezignaci. Přitom jako vysoce postavený člen ODS měl na všech rozhodujících věcech nesporný podíl a měl převzít i spoluzodpovědnost. On však raději stranu rozštěpil a vytvořil si vlastní – Unii svobody. Když pak i tento projekt mířil ke krachu, což nesporně bylo zapříčiněno též Rumlovou neschopností vetknout nové straně do vínku něco jiného, než jen anti-klausovskou negaci jako projev komplexu méněcennosti, Ruml opět neodešel z veřejného života, naopak, ještě několik let seděl a řečnil o morálce v Senátu.

Druhý příklad, který zůstal stranou Komárkova zájmu: Když v dubnu 2003 parlament „vyřešil“ arbitráž s Lauderovou CME (kvůli Železného Nově), nejsilnější slova v poslanecké rozpravě na adresu „zločinecké“ Rady pro rozhlasové a TV vysílání (RRTV) padala z úst Vlasty Parkanové a Cyrila Svobody (a ovšem Pavla Dostála, který předloni zemřel). Před pár dny soud dospěl k jednoznačnému a definitivnímu zjištění, že se tehdejší RRTV nedopustila ničeho z toho, co jí poslanci kladli za vinu, a to způsobem hodně vzdáleným právnímu vyjadřování a často i slušnému chování. Dva dnešní ministři – Parkanová a Svoboda - se v té věci činili tak okatě, že to až vyvolávalo otázky, zda vůbec usilují o vítězství ČR v arbitráži či zda jim spíše neleží na srdci zájmy CME. Oba dva jsou opět ve vládě, oba vystupují velmi sebevědomě, ať už při získávání své portfeje (Svoboda), či při zpěvu zlidovělých písní (Parkanová). Ani slůvka omluvy či vysvětlení z jejich úst nepadla. Natož úvaha o tom, zda by nebylo správné reagovat na prohranou při odstoupením. Aby mi bylo dobře rozumět: mě neudivuje, že Svoboda s Parkanovou neodstupují, mě udivuje, proč se o této věci nezmiňuje autor, jehož ambicí je postihnout klíčové okamžiky dějin našich politických kolapsů. Tento byl totiž čítankový.
Druhý důvod k zamyšlení je samotná otázka, za jakých okolností se vůbec v Čechách odstupuje z veřejného výsluní. Odstoupil Gross, protože neunesl mediální palbu kolem nevysvětlených finančních zdrojů své rodiny. Rezignoval Kalvoda, protože prasklo, že lhal. Odešel Klaus, protože se mu rozpadla vláda. Tím rezignace (nepočítáme-li odchod Josefa Luxe ze zdravotních důvodů a demisi federálního presidenta Havla – jako akt přípravy na novou – českou – presidenturu) skončily. Proč? Důvodů je jistě víc. Shodněme se na tom, že za to v první řadě může nízká politická kultura, která naše politiky nenaučila v krátkém čase po r.1989 jisté vrchnostenské kinderstube. Že k právům patří též povinnosti a k pravomocím též osobní odpovědnost. Mnozí naši politici umějí skvěle využívat práva a pravomoci, do povinností a osobní odpovědnosti se jim moc nechce. Příliš na svých trafikách lpí.

To zas má důvod jinde. Naši politici se rekrutují až na výjimky (Havel, Schwarzenberg, Železný) z poměrně chudých poměrů. Pro ně poslanecký nebo senátorský plat je často dominantní, a proto velmi žádoucí položkou rodinného rozpočtu. Přitom je známo, že nejjistější pojistkou proti korupci je právě bohatství (a tedy nezkorumpovatelnost) politika, jemuž prostě míra rizik spojených s korupcí nestojí za tak malý zisk – v porovnání se zbytkem jeho majetku. K tomu patří i urputné setrvávání ve funkci – navzdory veřejnému volání po demisi. Někdy to vypadá až tak, že si příslušný funkcionář říká: každý měsíční plat „vydržený“ navíc je dobrý.

A konečně třetí otazník je nad úvahou, nakolik mají ve vyústění podobných příběhů prsty média. Je jisté, že média si vynutila či aspoň velmi aktivně spoluzpůsobila demisi Václava Klause v zimě 1997 a rezignaci Stanislava Grosse v roce 2005. Někdy – zejména v prvním jmenovaném případě - to vypadalo až tak, jakoby média vyloženě volala po krvi. Označila politika za veřejného nepřítele a unisono žádala jeho hlavu. Vedle argumentů věcných (prokazatelné problémy ve financování strany, vymyšlení sponsoři) padaly často argumenty politické či ideologické (munici dodal Havlův „rudolfínský“ projev – o jeho deriváty jste mohli v médiích zakopávat do voleb 1998 a v jistém slova smyslu žijí v mediální zbrojnici doposud).
Na druhou stranu jsou média někdy bezzubá. Což začíná právě výběrem agendy. Proč některé věci rozehrávají a jiné - přinejmenším obdobně podezřelé – nechávají bez povšimnutí? A končí to tradiční českou nedůsledností: rozehraje se kauza, a místo, aby se sledovala soustavně třeba v řádu měsíců či let, kdy se vyvíjí, tak se nechá být a je nahrazena kauzou novou, aktuálnější. Některé kauzy se vracejí na veřejnost jen díky tomu, že jsou předmětem soudních jednání – třeba kauza Diag Human. Jiné upadají v zapomnění. Pár příkladů: Proč se novináři nevracejí k záležitosti (nejspíše bezdůvodně uvězněného) Jaroslava Líznera a nepátrají po zločinecké identitě tehdy policií nastrčeného provokatéra Sotony? Proč média nepátrají po totožnosti autora podvrženého dokumentu, na jehož základě ČR prohrála arbitráž o deset miliard s Lauderovou CME? Proč se novináři (až na výjimky) vyhýbají černému svědomí polistopadové justice – (opět zřejmě neprávem) stíhanému kurdskému lékaři Yektovi Uzunoglu? Proč média opustila snahu dopátrat se skutečného autora a důvodu vytvoření pamfletu proti Petře Buzkové zvaného Olovo? Proč se novináři neptají, jakou roli v tom příběhu měli socanští dominátoři Stanislav Gross, Martin Profant – či samotná Buzková? A konečně – jak to, že média zcela opomíjejí dosud nevyjasněnou kauzu „převzetí“ IPB, kde policejní jednotka URNA tehdy za bílého dne přepadla banku a na přímý zásah ministra financí Mertlíka a za potlesku presidenta Havla ji předala (spolu se zlatými garancemi státu) do rukou soukromé (do té doby podstatně bezvýznamnější) ČSOB?

Takových kauz ležících ladem bychom našli desítky či stovky. Svědčí o nezralosti našeho novinářského prostředí. O tom, že místo důsledného objevitelství pravdy často vítězí snaha efektně zaujmout okamžité publikum. A možná i o tom, že hra médií na nestrannost a nezávislost má dosud své meze a trhliny.

(Psáno pro Česká média)