Nezřídkakdy slyšíme od politiků či jejich fámulů výkřiky typu: „Všechna média jsou z principu levicová!“ nebo zase opačně: „Naše média jsou až na výjimky pravicová.“ Když jsem to slyšel naposledy, vzpomněl jsem si na test, při němž profesoři nechají sledovat buď cizince, či děti řadu televizních zpráv bez zvuku, a pak je nechají zhodnotit jednotlivé politiky, kteří v nich figurují. Zkoušení respondenti mají k jednotlivým fotografiím přiřadit hodnocení sympatický, neutrální či nesympatický.

Na tomto šetření je pozoruhodný výsledek: Hodnocení se skoro bez výjimek ztotožňují s hodnocením většiny médií.

Vyzkoušel jsem si to doma s vnoučaty a výsledek tento pokus jen potvrdil. Vypnutý zvuk a neznalost kontextu zřejmě jen zřetelněji podtrhnou sílu obrazu, která je hlavním faktorem při posuzování výkonu politiků.

Osobnost znamená v původním slova smyslu personu, prosopon, tedy masku, kterou si herec nasazoval ve starém Řecku a ukazoval ji divákům, aby snáze vplul do role, kterou představoval. Podobně dnes slova slouží často jako maska, kterou si politik nasazuje, aby působil tak, jak si myslí, že by měl působit, ale mimika -pokud tak nečiní z přesvědčení - ho vždy prozradí. Pokroucená ústa s koutky visícími dolů značí samolibou aroganci, zapálené oči hysterii, způsob chůze a pohybů narcisismus a tak dále. Konzument médií tyto mimoverbální způsoby komunikace podvědomě vyhodnocuje, a podle toho zaujímá vztah k danému politikovi.

Výše zmíněné protesty proti médiím jsou tedy jen protesty proti vlastní mediální nevzdělanosti, stejně jako vulgární výpady expremiéra z Vysočiny proti médiím jsou jen ukázkou jeho parciální gramotnosti a nevychovanosti.

Masoví řečníci, kteří se vyznají v nuancích a znají své slabé stránky, podle odborníků pracují s jiných efektem - neobracejí se na jednotlivé lidi, ale se vší vnitřní silou a vůlí chtějí ozářit pouze publikum, masu jako celek, a od jednotlivců si naopak cíleně zachovávají distanc. Tohle dokonale uměli Mussolini i Hitler.

Kromě toho už od dob řecké demokracie platí ještě jedno pravidlo, na které by politici neměli nikdy zapomínat: občan má vždycky snahu shodit každého politika z piedestalu a vidět jeho střepiny, tedy poslat ho do vyhnanství. Staří a moudří ale zároveň říkají: Lid sice v demokracii rozhoduje o tom, kdo bude vyhnán, ale nerozhoduje o tom, proč tomu tak s velkou pravidelností je. Ta pravidelnost patří k demokracii jako princip.

MF Plus, 26.2.2007

Autor je publicista a spisovatel.