Ať jsem se díval, jak díval, žádný zašlapaný projekt jsem neviděl. Hlavním mottem celého pořadu bylo, že po roce 1948 nebyly nakupovány žádné letouny západní provenience, ale špatné letouny sovětské výroby. O letounech vyrobených v ČSR nepadla kupodivu ani zmínka.

Ti, kteří pravidelně navštěvují Neviditelného psa, jsou díky „Čechovinám“ dosti podrobně o problematice ČSA informováni, a tak se soustředím na hlavní fakta

ČSA zahájily po válce pravidelný provoz v roce 1946, a to 25 letouny DC-3. Tento typ letounu umožnil i krátké mezikontinentální lety (Káhira, Ankara)

Po převratu v roce 1948 bylo dodáno 10 sovětských letounů Il-12 a 7 letounů Li-2 jako postupná „náhrada“ za Dakoty, u nichž začínaly být potíže s dodávkou náhradních dílů. Také z předpokládaného nákupu letounů DC-4 již sešlo a od té doby byly nakupovány jen letouny sovětské výroby.

Toto politické rozhodnutí mělo i své technicko-ekonomické pozadí. Na nákup západních letadel nebyly devizy, a i kdyby byly, bylo na ně vyhlášeno embargo.

Sovětské stroje měly všechny vlastnosti sovětských výrobků. Zejména se vyznačovaly značnou žízní. Měly však ve východním bloku vybudovaná technická zázemí, i když na různé úrovni.

Zásadním přelomem bylo v roce 1957 pravidelné nasazování šesti proudových letounů TU-104, které létaly (samozřejmě kromě na Šeremetjevo) do Káhiry, Bombaje a Jakarty. V roce 1964 k nim přibyly tři TU-124, v roce 1971 TU-134 a v roce 1988 TU-154.

Na kratší tratě a i horší letiště byly od roku 1960 nasazovány čtyřmotorové turbovrtulové letouny Il-18, které se staly tahouny provozu. Jejich provoz byl ukončen v roce 1990 a poslední letadlo je vystaveno v muzeu v Sinsheimu.

Svébytným letounem byl třímotorový proudový JAK-40, zavedený v počtu 17 kusů do provozu v roce 1974. Měl nahradit starší vrtulová letadla, ale byl to skutečný nenasyta, takže když byl nedostatek nafty, musel stát. Také jeho technická úroveň nebyla dobrá. U tohoto letounu bylo rozhodnutí o nákupu skutečně politické, svědčící o duševní úrovni tehdejšího normalizačního vedení ČSA.

Pro lety na Kubu byly v roce 1961 pronajaty nádherné letouny Bristol 318 Britania, jejichž provoz skončil v roce 1969, kdy je postupně nahradilo 9 dálkových čtyřmotorových proudových letounů Il-62 (později dalších 6 IL-62M), které létaly nejen na Dálný východ, ale i na americký kontinent. Poslední letoun byl dodán v roce 1986.

Pořad zcela opomenul, že i ČSR vyráběla dopravní letadla, která létala v barvách ČSA, a to zejména od roku 1951 Ae-45, od roku 1957 Avia-14, od roku 1961 L-200 Morava a od roku 1976 L-410 Turbolet. Byla to letadla na slušné technické úrovni a Avia-14 byla jedním z nejhezčích letadel, která ČSA měly. Asi tam mnoho „zašlapaných projektů“ autoři pořadu neviděli, i když i tam byly.

Po roce 1989 se ČSA zaměřily na letouny západní výroby, i když některé sovětské stroje byly ještě schopny ekonomického provozu. V roce 1992 byly odprodány tři TU-154, v roce 1994 byl ukončen provoz Il-62 a Il-62M a v roce 2000 posledních TU-154.

Epilog – V současné době jsou ČSA, které pracují s řadou pronajatých letounů, na prodej.

Ne že bych chtěl dělat propagaci, ale sebrané příspěvky Jana Čecha, zveřejňované na Neviditelném psu, jsou vydány pod názvem „Droga zvaná letadla“. Tam lze nalézt skutečně objektivní zhodnocení vlastností jednotlivých typů letadel používaných v ČSA.