Každoročně se po Novém roce strhne mediální debata o presidentském projevu. Komentátoři se snaží různými způsoby tento projev interpretovat, nacházet v něm více či méně skryté významy a z nich pak odvozovat domnělé či faktické poselství hlavy státu občanů, a hlavně politikům. Obvykle téma novoročního projevu plní stránky médií několik dnů, stávají se – během nepsané zimní „okurkové“ sezóny - tématem číslo 1. Letos tomu tak zdaleka nebylo. Média povětšinou přinesla presidentův projev a komentáře k němu jen v průběhu jediného dne a vystačila si jen s velmi povrchní analýzou toho, co hlava státu sdělila v první den Nového roku. Letošní hodnotící tón navíc udal předseda ČSSD Paroubek, který o Klausově projevu řekl, že byl nezajímavý, bezobsažný a prokázal, že Klaus není mužem na svém místě. Paroubkova motivace je zřejmá: sleduje zájem nahradit Klause v presidentských volbách svým Antiklausem – Janem Švejnarem. Zajímavé a otázky vyvolávající je, proč se k tomuto povrchnímu hodnocení přiklonila víceméně i média.

Přitom Klausův projev ani náhodou nebyl bezobsažný. Měl nejméně tři nosné myšlenky.

1. Zhodnotil velmi střízlivě „osmičkové“ roky uplynulého století včetně poučení pro naše časy – zejména v hodnocení let 1948 a 1968. Klaus v obou případech varoval před zjednodušujícím výkladem, který svět dělí černobíle na hrdiny a padouchy, jak politická vůle právě v tu chvíli žádá. To je pochopitelně úvaha subtilní a nehodící se do předvolebního tyglíku pana Paroubka. Proč tomuto tématu věnovali tak málo pozornosti žurnalisté, se lze jen dohadovat.

2. Konstatoval, že po stránce ekonomické, ale i sociální, dnes žijeme velmi spokojený čas. Ekonomika je nejsilnější od roku 1989 a je provázena nebývalým množstvím sociálních opatření. President vyzval občany, aby se nezříkali zodpovědnosti za svůj život a nespoléhali na ruku státu, která je sice právě teď relativně štědrá, ale nikoli všespásná. To je Klausova mantra jakožto konzervativního politika a liberálního ekonoma: důraz na individuální odpovědnost, která je podmínkou osobních svobod, je přítomen v Klausových projevech odjakživa. Je dobré, že ani jako president neopustil tuto – byť nepříliš populární - ideu ani jako úlitbu napjatému očekávání před presidentskými volbami, kdy by pro něj bylo jednodušší zvolit populističtější notu.

3. A Václav Klaus byl také zatím jediným politikem, který spojil schengenský proces, přinášející prospěch v podobě otevřených hranic, s riziky, která z tohoto procesu mohou plynout. A jistě i v té souvislosti zmínil Klaus další svoji mantru, a to je snaha neopouštět národní kulturní identitu, neměnit ji za nadnárodní konzumní spokojenost. To je významné slovo, už i proto, že – opět – z jiných politických úst téměř nezaznívá. Ale kupodivu i to nechalo naše komentátory chladnými, ačkoli se dala očekávat sprcha odmítavých reakcí.

Čím to, že byl Klausův projev přijat v médiích tak lhostejně? Je to proto, že mediální scéna jako by už tiše doufala, že jde o poslední Klausův novoroční projev, a proto jej odměnila nezájmem? To by bylo zlé, protože by to znamenalo, že média už nyní drží aktivisticky palce Klausovu oponentovi, Janu Švejnarovi. A tedy že nestrannost médií se opět ztrácí v nedohlednu.

(Psáno pro Česká média)