A už je to tady. Při ministerstvu vnitra byl vytvořen útvar (konečně), jehož úkolem je vyhledávat a veřejnosti (pokud možno široké) zjevovat pravdu (pokud možno jen tu pravou).

I když o to veřejnost (ani úzká) v podstatě nemá zájem, politici (někteří) však ano (většinou ne z ANO). Zejména sociální demokraté považují mnohé ze svých voličů za bl­bečky neschopné vytvořit si vlastní názor, kterým je tedy nutno pravdu (politicky prověře­nou) po­dávat takzvaně „po lopatě“.

Informaci o tom, jak velký (možná i zásadní) přínos pro lidstvo (prozatím pouze české) bude tato skupina jistě dobře placených úředníků mít, se nám v pondělí večer rozhodli po­dat na podnose (nejlépe stříbrném) v pořadu Události, komentáře skutečně povedení „pravdomluvci“ z České televize.

Bylo komické (mnohem více však tragické) sledovat zoufalou snahu moderá­tora tohoto pořadu Lukáše Dolanského přesvědčit jednoho z diskutujících – senátora Jana Velebu – o užitečnosti a naprosté nezbytnosti nového útvaru určeného pro boj s reakčními imperialistickými silami – pardon, to mi automaticky omylem vyskočilo – správně pro boj s dezinformacemi, samozřejmě tedy především s ruskými.

Ve chvíli, kdy mu pan Veleba logicky a rozumně vysvětloval, že k vytvoření vlastního názoru nepotřebuje státní žádný úřad, bylo na Dolanském vidět, že trpí (přímo fyzicky).

Naštěstí si mohl ulevit (v tomto případě však ne fyzicky) při dialogu s rovněž senáto­rem (nestraníkem za ČSSD) Františkem Bublanem. Názory tohoto člověka obhajujícího vznik úřadu svou koncepcí dohlížet nad „pravdivostí“ informací poskytovaných sdělovacími prostředky a zveřejňovaných na internetu naprosto srovnatelného s neslavně proslulým ko­munistickým Úřadem pro tisk a informace byly pro mne doslova neuvěřitelné. Jeho vyjád­ření (parafrázuji), že určití lidé jsou schopni uvěřit lžím, a že je tedy nezbytné jim poskyt­nout informace pravdivé, úředně ověřené, mne doslova šokovala. Vůbec si nedovedu před­stavit, že tento člověk kdysi řídil ministerstvo vnitra.

Velmi smutným hrdinou těchto konkrétních Událostí, komentářů však byl Lukáš Dolan­ský, který se celou dobu tak upřímně a poctivě snažil a jemuž se ani v dalších diskusích stejného pořadu nepodařilo z žádného z dalších diskutérů vydolovat souhlas s jím úporně prosazovaným názorem na nezbytnost nového úřadu. Když v předposledním tématu ještě ke všemu narazil na servítky si před ním neberoucího novináře Bohumila Pečinku, ne­kompromisně tvrdícího, že zřízení takovéhoto dohlížecího úřadu je jednoznačný návrat k praktikám komunistické cenzury, posmutněl a bojovná energie z něj konečně vyprchala.

O dlouhodobě nepřijatelném přístupu České televize k poskytování veřejnoprávních in­formačních služeb a o velmi „specifickém“ výběru politických osobností do diskusních po­řadů ani nemusím mluvit.

Skutečnost, že Lukáš Dolanský za své nemoderátorské (spíše politické) vystoupení nedostal hodinovou výpověď pro flagrantní porušení všech základních zásad zaměstnance veřejnoprávního media, svědčí o tom, že tato vláda Českou televizi nepokrytě využívá k prosazování svých poli­tických cílů a že na její veřejnoprávní poslání doslova kašle.