V posledních dnech zabírají značnou část denního tisku informace o relativně nedávné minulosti některých známějších spoluobčanů. Tyto informace převážně vyplouvají z análů (zřejmě) archívu ministerstva vnitra a obsahují fakta o tom, jak se dnešní celebrity chovaly za vrcholné normalizace. Z obzvláště pikantních příběhů zaujaly naše novináře hlavně tři. První o tom, jak se stal policejním spolupracovníkem písničkář Jaromír Nohavica, druhý o členství programového ředitele České televize Františka Lamberta v Lidových milicích a třetí o úzké mesalianci někdejšího guvernéra ČNB a též půlročního českého premiéra Josefa Tošovského se špičkami moci v 80. letech. Zajímavé ty příběhy jistě jsou, každý ale jinak a něčím jiným.

Zatímco Nohavica byl symbolem svobodné tvorby a světlonošem pro desetitisíce věrných posluchačů (takže skutečný význam jeho „mise“ tisíceronásobně převážil jedno selhání vynucené, jak už to u estébáků bývalo zvykem, fyzickým nebo psychickým násilím), takový Tošovský byl přímo v centru moci, v jeho ekonomickém srdci. Mnoho let aktivně působil v komunistické straně, byl díky své absolutní identifikaci s tím režimem odměňován významnými posty a připravován nepochybně na to, že v budoucnu stane na jednom z vrcholů mocenské pyramidy. Je dějinným paradoxem, že na absolutní vrchol jej vysadil právě až Václav Havel v podmínkách standardní demokracie.

A příběh Františka Lamberta je zase úplně o něčem jiném. Je to nejspíš obyčejná nepříliš vzrušující historka o průměrném úředníkovi okresní fabriky, kde za oněch dob prostě bylo normální být „v něčem“. Jedni byli v KSČ, jedni v SČSP, jiní v LM. Jistě, Lidové milice byly odporná instituce už ze svého zadání: „ozbrojená pěst dělnické třídy“, přesněji řečeno komunistické strany. Nicméně i v těch LM byli většinou nudní taťkové z malého města, kteří rozhodně neusilovali o příležitost zastřílet si do protikomunistických demonstrantů. LM byly namnoze stejně potěmkinovskou institucí jako Brigády socialistické práce, svazácké oddíly či dokonce pionýrské skupiny. I svazáci a pionýři měli za svůj deklarovaný cíl boj proti nepřátelům socialismu, ale většinou se zabývali sběrem lesních plodů, tábořením nebo ochotnickým divadlem. Umím si představit, že okresní ekonom Lambert byl „vejit“ do LM, aby byl papírově organizován. Kdyby se chtěl předvést jako kádr, měl k tomu tisíc příležitostí a jistě by se převratu dočkal ve vyšších funkcích než jako úředník okresní fabriky.

To všechno ale na stránkách našeho tisku nenajdete. Tam najdete výkřiky kádrováků, často ve věku jen maloučko překračujícím polistopadový čas svobody. Každý je po válce hrdinou, zejména ten, kdo před žádnou volbu z rodu těch výše uvedených nebyl postaven a nemusel se nikdy rozhodovat za nikoho jiného než sám za sebe.

Ale i to by se dalo pochopit. To náhle propuknuvší jakobínství, které nás trochu minulo v tom raně polistopadovém čase, kdy ve veřejném prostoru zněly hlasy těch, co to zažili na vlastní kůži, ne jen teroretických mentorů a panických mravokárců. Co je ale děsivé, je mediální prostor, který se tomu věnuje. Jen Lidové noviny tomu denně věnují stovky řádek. Ve výtisku LN z 10.února jsou kauzám Nohavica a Lambert věnovány celé 4 tiskové strany (celý zbytek domácího zpravodajství se vešel na stranu jedinou!). Tento neúměrný prostor vypovídá nikoli o důležitosti událostí, o nichž se referuje, nýbrž o neschopnosti (či nezájmu) skutečný význam a adekvátní prostor rozeznat a věnovat. Také to vypovídá o bulvární podstatě těch novin. Zajímá je jen efektní slupka jevů a událostí, nikoli podstata a smysl. Tím se ovšem vyřazují z kategorie, kterou zvykově označujeme jako seriózní tisk. Prostě a jednoduše: stávají se kádrováckým věstníkem.

(Psáno pro Česká média)