V poslední době se často mluví o tom, zda novináři konají svou práci dobře, poctivě a profesionálně, zda dodržují etické kodexy, které jim velí popisovat, nikoli tvořit realitu, a dávat prostor obecenstvu, aby si samo učinilo svůj názor na svět.

Tato diskuse není zdaleka nová. Je to už více než pět let, co u nás vyšla kniha Arogance. Její autor, Bernard Goldberg, byl 27 let reportérem jedné z největších amerických televizních stanic CBS. Jak sám píše, patři ke generaci, která přišla do žurnalistiky v 50. - 60. letech s cílem zlepšit, či dokonce spasit svět.

Goldberg také podotýká, že nikdy nevolil republikánského kandidáta na prezidenta USA. Těžko jej tedy označit za novináře konzervativního, pravicově orientovaného či alespoň stranícího politické pravici. Goldberg se prostě snažil dostát tomu, co považoval v žurnalistice za hlavní: podávat co možná nestranný obraz světa kolem nás, zprostředkovávat informace a jejich souvislosti tak, aby si divák či obecně příjemce mediálních sdělení dokázal utvořit svůj vlastní pohled na události a jejich aktéry.

Řekli byste, že to jsou samozřejmé věci. Že nic většího od novinařiny nechceme ani dnes, než aby pokud možno bez jednostrannosti a dezinformací zobrazovala svět, v němž žijeme, a tím nám i usnadňovala orientaci v něm.

Proto si kupujeme noviny, posloucháme rádio, sledujeme televizi, a čím dál víc také internet. Chceme být informováni, nikoli vedeni. Chceme znát fakta, ne poučky a návody, jak co chápat a jak se kdy zachovat. Od novinařiny zkrátka očekáváme službu, kterou si jinde nekoupíme.

Tak je to v demokratickém systému. Totalita využívá média k šíření propagandy a dezinformací, které mají občana životem vést, jeho svobodu usměrnit a omezit, nikoli naopak rozšiřovat a zpestřovat.

Goldberg působí ve Spojených státech, považovaných za kolébku a jedno z mála jistých a trvalých hájemství demokracie a svobody. Přesto velice tvrdě narazil, když upozornil veřejnost na to, že její svoboda je omezována, usměrňována, deformována – díky některým médiím a novinářům.

Po čtvrtstoletí práce na obrazovce si začal stále silněji uvědomovat, že je součástí velké mašinérie na výrobu polopravdy. Namísto toho, aby v pohodlí vyčkal regulérního odchodu do výslužby a užíval si vydobytých pozic špičkově placené mediální celebrity, pustil se Goldberg do boje s větrnými mlýny. Totiž s novinářským cechem.

Na základě jedné očividně zkreslené televizní reportáže napsal pro deník Wall Street Journal kritický článek, v němž popsal, jakými metodami dochází v televizním zpravodajství k manipulaci divákem. Na první pohled nešlo o žádnou bombu.

Prostě jeden novinář popsal některé chyby, jichž se jeho branže dopouští. S dobrým úmyslem svému cechu prospět, ne jej poškodit. Goldberg ani ve snu neočekával tak bouřlivou reakci, jaká následovala. Nedocenil totiž jeden velice významný fenomén, a to je nedůtklivost a samolibost žurnalistické branže, a také značná pomstychtivost, jíž je vystaven ten, kdo si dovolí žurnalisty a žurnalistiku kritizovat.

Mívám poslední dobou podobné pocity, když sleduji, jak někteří novináři jiné novináře dehonestují, dávají jim nálepky typu „služebník Kremlu“ a vědomě tím vyhrazují prostor svobody slova jen pro sebe, nikoli pro druhé. Měli bychom se vrátit k poučení, které přinesl před lety už jmenovaný Bernard Goldberg. Tam, kde se prosazuje svoboda pro jednoho na úkor svobody pro druhého, končí demokracie.